1. 4. 2009 nás opustil kocourek Nugátek, krásný krémový polodlouhosrstý kocourek – s určitým přídavkem perské krve.. V březnu ho postihla první slabá mrtvička a začátkem dubna druhá, které bohužel podlehl.
Nugátek byl první kočička, která k nám přišla po vlastních. Kamarádka mi vyprávěla o mazlivém kocourkovi, kterého její dcera potkává na cestě do školy. Domluvily jsme se, že dcera kocourka odchytí a přinese ke mně. Jenomže o víkendu mi volala paní, že na procházce po Sezemicích se k nim přidal kocourek a jesli mi ho můžou přinést. Zazvonil zvonek, za dveřmi lidé, kteří měli prázdné ruce a pak paní ustoupila a do dveří důstojným krokem vkráčel Nugát.
Byl to moc hodný kocourek, předl dokonce i při podávání léků. Moc se nám po něm stýská.

Dne 14. 4. 2009 nás v 10.20 hod. navždy opustila naše milovaná třínohá Sisinka.
Nečekaně ji zabila zákeřná a vražedná FIP.
Máme tu spoustu kočiček, rádi je máme všechny, ale, jak už to chodí, některé máme rádi víc...A právě mezi ně patřila naše třínohá statečná Sisinka.
Stále ji vidím před sebou, jak běhala na svých třech šikovných nožkách tím svým typickým poskokem, jak se válela v trávě, jak uměla šplhat po stromech, jak se s námi mazlila, jak vrněla a vrkala, stále tomu neštěstí nemohu uvěřit.
Sisinka, naše milovaná něžná kočička, už není, naše štěstíčko, které nás nikdy nezarmoutilo a vždy nám přinášelo jen lásku a štěstí, už je jinde...Její líbezná statečná dušička odletěla do nebe, kde na ni čekala spousta kočiček, ke kterým byl osud stejně nemilosrdný
Děkuji osudu, že jsem se s tak úžasnou kočičkou mohla setkat, že jsem se o ni mohla starat, že jsem si mohla užívat její lásky, oddanosti a vděčnosti. Děkuji, že mi byla alespoň na krátkou dobu svěřena… Věřím, že byla u nás šťastna. Žila u nás jen tři roky, ale jsem si jista, ze tu prožila sice krátký, ale plnohodnotný život.
Nikdy na Tebe, milovaná Sisinko, nezapomeneme, vždy nám budeš chybět a Tvé místo zůstane navždy prázdné. Vím, přijdou jiné kočičky, ale Tys byla jen ta jediná…

ROZLOUČENÍ SE SISINKOU

Dne 2. 6. 2009 nás ve 23.00 hod. od nás navždy odešel náš milovaný, nejmilovanější kocourek Mikešek z Řetůvky. Náš zlatý kocourek se zlatou srstí a zlatým srdíčkem.
Zemřel naprosto nečekaně po čtyřech dnech bolesti a utrpení, po čtyřech dnech bojů za jeho život…
Nevím, co ho zabilo, názory veterinářů se různily…A vše začalo tak banálně.
V pátek ráno začal kašlat, dostal ATB, večer se ještě s chutí najedl, dokonce si dal masíčko přidat. V sobotu kašlal víc, ale stále to nic celkem nebylo, raději jsme mu dávali ATB injekčně, aby je nevyzvracel. Odpoledne se začal dusit…
Letěla jsem na veterinu a tam jsem prakticky byla s přestávkami až do úterý. Mikešek byl hospitalizován, udělala se všemožná vyšetření, rentgeny, sono, sondy…ale na nic se nepřišlo. Prý torze žaludku či poškození hrtanu, poškození CNS…Dnes, v úterý, pneumotorax. V noci mi paní doktorka telefonovala, aby mne informovala o jeho stavu, ležel v kyslíkovém stanu. Poprosila jsem ji, aby ho za mne pohladila…šla ho pohladit a on jí pod rukou zemřel…
Mikeška si naše Kočičí naděje s dalšími čtyřiceti kočkami v lednu přivezla z Řetůvky. Kočičky si několik obětavých lidí rozdělilo mezi sebou, Mikínek  s několika dospělými kamarády zůstal v Hradci.
Když jsem ho dala do pořádku, vykrmila a naočkovala, našla jsem mu nový domov. Ač se z počátku zdálo, že je tam šťastný, pod lživou záminkou se musel za měsíc ke mně vrátit  - a myslím, že z této zrady lidí, které měl rád, se již nikdy nevzpamatoval. Několik nocí naříkal, plakal, hledal únikovou cestu, aby se vrátil tam, kde ho už nechtěli, kde se ho dokonce štítili a jak mi napsali, byl odporný a nešlo k němu zaujmout láskyplný vztah. Několik nocí jsem ho nosila v náruči, hladila, chovala, mazlila se s ním. Nejedl, nepil, nevylučoval… Po několika dnech se začal smiřovat s tím, že už u mne zůstane a velmi se ke mně přimkl. Když jsem viděla jeho nesmírnou závislost, rozhodla jsem se, že já ho již nikdy dalším umístěním nezradím. Protože tak by to on vnímal. Měla jsem na něj mnoho zájemců, protože Mikešek byl kocourek výjimečný. Překrásný, přítulný, vstřícný, absolutně čistotný, on dokonce zahrabával i za ostatní kočičky. Vždy byl bezproblémový, nesmírně vděčný a milující. Měl rád i ostatní kočičky, z nich však nejraději měl naši starou fenku Kristýnku.
Opět musím říci to, co jsem již psala u Sisinky…Máme tu spoustu kočiček, rádi je máme všechny, ale některé máme rádi ještě víc. A Mikešek, který mne při každé příležitosti objímal kolem krku a dával mi pusinky, byl z těch nejmilovanějších. Byl mou hvězdičkou, která však mým životem prolétla závratnou rychlostí, zazářila – a navždy zmizela.
Vím, že byl u mne šťastný. Ale proč jen tak krátce? Vždyť mu byly teprv tři roky – byl mladý a hravý jako kotě.
Mikešku milovaný, navždy po Tobě tady zůstane prázdné místo, navždy Tě budu hledat tam, kdes byl tak rád, ale už Tě nikdy nenajdu. Budeš spinkat pod šípkovým keřem vedle maličké, s Tebou stejně staré Sisinky. Mikešku, vždy jsi mi dělal jen radost, nemohu se smířit s tím, že už nejsi. Stalo se to, co by mne nikdy nenapadlo. Mikínku, miluji Tě. Počkej na mne, jednou zase budeme spolu. Nikdy se mi po Tobě nepřestane stýskat…Byl jsi jediný na světě. Tvoje smutná a nešťastná Hanka.

Dne 21. 8. 2009 od nás navždy odešla naše líbezná černobílá Micinka.
Členem naší rodiny se stala díky alergii, na kterou se v poslední době vymlouvá tolik lidí. Toto však byl případ jiný…
Starší manželé, kteří se jí jako vyhozeného koťátka ujali, se o ni dva roky starali naprosto vzorně, pečovali o ni, hráli si s ní a Micka byla u nich šťastná. Jednoho dne však pán onemocněl, sanita ho odvezla do nemocnice s podezřením na infarkt. Tam si nějakou dobu poležel a když se zdráv vrátil domů, zanedlouho se situace opakovala. Nebudu popisovat, kolika vyšetřeními prošel - až se nakonec zjistilo, že ony záchvaty mu způsobuje právě alergie na milovanou Micku. A jak zněl verdikt lékařů - to si asi umíte představit. Ale pánovi, který je již v letech, skutečně hrozilo, že zemře, pokud bude dál žít vedle Micky. Ti staří lidé pro slzy neviděli, když řešili, co s Micinkou. A nakonec padlo rozhodnutí - raději nechat Micinku uspat, než aby se dostala k někomu, kde by se měla špatně. Odnesli ji s pláčem na veterinu, tam se s ní loučili... a do toho jsem se tam objevila já s nějakou kočičkou na vyšetření. Lékaři mi hned situaci sdělili, říkala jsem, že další kočku domů ne, ale že se budu snažit pro Micinku někoho skutečně skvělého najít. Jenže ten pán mě poznal, nevím, já jsem si na něj nevzpomínala a prosil, zda bych si Micku nenechala já, že jsem jediná, komu by ji svěřil. A tak Micka druhý den putovala k nám, měla jsem obavy, že se jí bude stýskat, ale ona si zázračně hned zvykla, dokonce se vyrovnala i s tím, že už není jedinou princeznou domácnosti, za dva měsíce začala doprovázet dceru na zahradu a učila se s ní na maturitu.Paní ji zpočátku chodila navštěvovat, ale byla vždy dost rozladěná z toho, že všechny naše kočky k ní běžely, jen Micinka si vždy dala na čas. Ale také byla šťastná, že je Micka tak spokojená. Pán ji pozorovával přes plot a plakal...
Micinka u nás bydlela přes šest let. Stala se z ní velice krásná, tlustá a velmi mlsná kočička. Ale také mazlivá a přítulná. Jedna moje žákyně kdysi prohlásila, že Micka by byla naprosto ideální kočka, kdyby nebyla tak pyšná. A můj manžel k tomu dodal "a kdyby neměla tak krátké nohy..."
S mojí mladší dcerou se učila na maturitu, hlavně čeština ji bavila, pak s ní absolvovala celou medicínu. Vždy byla naprosto, až na to jídlo, bezproblémová, hodná, nikdy se netoulala. Neměli jsme v úmyslu ji pouštět ven, ale ona se nás na zahradě vždy „držela za sukně“ nikdy se nevzdalovala. Maximálně došla k brance, kde pyšně ukazovala své krásné bříško a nechávala se kolemjdoucími obdivovat. A že těch obdivovatelů bylo hodně!
Až jednoho dne, před třemi týdny, když bylo celé území naší republiky zasaženo bouřkou, Micinka náhle zmizela. Večer nepřišla na večeři, celou noc jsem běhala venku a volala ji, ale nic. Ráno jsem obíhala sousedy, nutila je prohledávat své domy i skříně – jenže, byly dovolené a všichni i doma nebyli. Nedovedla jsem si vysvětlit, jak mohla Micinka zmizet. Nepřicházelo v úvahu, že by utekla či se zatoulala.
Byla jsem zoufalá. Vylepovala jsem letáky, kterými jsem obeslala i všechny veteriny a útulky v okolí Hradce, dala jsem výzvy do hradeckých deníků, spojila jsem se s živým vysíláním v rádiu. Prohlížela jsem i kontejnery… Brečela jsem a modlila se. A když jsem už ztrácela naději, po více než týdnu Micinka najednou stála na naší chodbě a vylizovala misky, jako by se nechumelilo.
Nikdo si neumí představit štěstí, jaké jsem tehdy cítila. Opět jsem začala věřit v zázraky a s obrovskou radostí jsem všem oznamovala, že Micinka je doma. Hubená, dehydrovaná, s propadlými boky a vystouplou páteří, ale živá – a doufala jsem, že i zdravá.
Jenže – byla přece jen jiná. Byla zmatená a jako dezorientovaná. Ale stále se mi zdálo, že se vše vrací do normálu – nebo jsem to tak chtěla vidět. Avšak nebylo to tak.
Později jsem se dozvěděla, že Micinka před bouřkou, která náhle začala, ve strachu vběhla do sousedního domku, kde v jednom pokoji zalezla pod postel. Jenže sousedé právě hned druhý den ráno odjížděli na dovolenou. Pokoj zavřeli, dům uzamkli a Micinka tam zůstala víc než týden bez vody a jídla zavřená. Přežila, ale… ten pokoj byl plný květin. Už se nikdy nedozvím, zda něco snědla, ale přesně po dvou týdnech v pátek ráno Micinka, když jsem svolávala kočičky k snídani, poslušně přiběhla, zůstala však ležet na schodech a velmi těžce dýchala. Netušila jsem, co se mohlo stát, změřila jsem jí teplotu, byla nízká, popadla jsem ji a letěla na veterinu.
Celý den byla v kyslíkovém stanu, udělala se všechna možná vyšetření, krev byla celkem v pořádku, ale pak rentgen ukázal, že v hrudníku něco prasklo...byla tam krev a mízní tekutina, odsávali jí to, dýchání se zhoršovalo, prý by to nikdo neuměl operovat a asi by operaci prý ani nepřežila...Nevím...nedokázala jsem jí pomoct, nedokázal jí pomoci nikdo…Už je naše milovaná princezna pryč. Nechci psát o té hrůze, kterou jsem zažívala večer na veterině, když jsem pochopila, k čemu doktorovo vysvětlování směřuje, ani jsem se už na nic nemohla soustředit…pak jsem tam již jen seděla s Micinkou na klíně, hladila ji a modlila se a loučila se s ní – a ona lapala po dechu a snažila se najít polohu, při které by se jí lépe dýchalo…
Už je pryč můj miláček, naše pyšná Micka, naše princezna, leží vedle Sofinky, která mi odešla před 14 dny, na hrobečku jí svítí svíčka a nad sebou má korunu  ze šípkové růže.
Je pryč, její dušička odlétla tam, kde na ni již čekali ti, kteří museli odejít před ní. Do poslední chvíle jsem hladila její heboučkou srst a dívala jsem se  na její nádhernou černou tečku vedle nosánku.
Jsi již pryč, Micinko, v našem domově po Tobě zůstalo prázdné místo, stále Tě všude vidím a moc mi chybíš. Nám všem. V mém srdci však budeš  navždy, tam bylo a vždy bude Tvoje místo. Nikdy na Tebe, milovaná Micinko, nezapomeneme. Víš, je tu spousta jiných, také milovaných kočiček, přijdou i další, ale Ty, Micinko, jsi byla jediná… Děkuji Ti, žes mi dala tolik radosti, žes mi svou přítomností přinesla tolik štěstí a lásky. Děkuji Ti, žes tady s námi žila. Tvoje smutná a nešťastná Hanka.