Tyto kočičky již mají své virtuální majitele. Nabídku kočiček vhodných k virtuální adopci najdete ZDE
Pro virtuální adopce pořád platí číslo účtu č. 1092850399/0800
Portos je krásný mohutný červenobílý asi tříletý kocour. Portos je posledním z garsonkových kočiček. Garsonkové kočičky pocházely ze Svitav, kde v jedné místnosti žilo 13 nevykastrovaných koček, v tom i dvě kočičky s koťátky. Kočičky neměly k dispozici ani záchod a zápach linoucí se z garsonky donutil nájemce ostatních bytů ke stížnostem, tudíž městský úřad byl nucen přistoupit k zabavení zvířat. Vzhledem k tomu, že v garsonce žili 3 nevykastrovaní kocouři, tak "mezikočičí" vztahy tam byly hodně vyhrocené. Portos po příchodu se bál naprosto všeho - lidí i ostatních koček. Teď po půlroce soužití zaznamenáváme jakýsi malý pokrok. Portos už nežije za skříněmi, ale pod šplhadlem, stolkem, za křeslem – když má dobrý den, tak dokonce leží v košíku na okně. Na těchto „nebezpečných“ místech, ale leží jenom tak dlouho, dokud se nějaký člověk v místnosti nepohne . Pak následuje úprk minimálně za sedačku :)). Pro Portoska hledám adoptivní rodiče, kterým bohužel ani nemůžu zaručit, že v případě návštěvy Portose uvidí.
Už je to skoro rok co je Portosek u nás - máme další pokrok v tom, že se občas ke mne přijde pomazlit. I když po pomazlení na mne kouká stylem, že mne nezná a znát ani nechce 
. Občas se mnou v noci spí, šťouchá do mne a chce se mazlit, ale když nastane ráno, tak se zase tváří, že jsem něco velmi nebezpečného. Před ostatními členy naší rodiny pořád ještě prchá do bezpečí za pohovku a návštěvy obvykle nemají ani šanci ho spatřit.
Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla, že se Portoska ani v budoucnu nebudu snažit umisťovat. Myslím, že jeho psychická rovnováha je příliš křehká na to, abych ho vystavila tomuto nejistému pokusu.
Portosek už má svoji adoptivní maminku paní EH
Zaskříňový :) Čert je asi 3 letý – veliký kocour s krásně lesklou černou srstí. Přijel ke mě minulý rok v březnu, ještě ze svým nevlastním „bráchou“ Maxem z bývalého vojenského objektu v Kutné Hoře, kde oba kocouři 3 roky spokojeně žili a byli jednou hodnou paní i krmeni. Objekt přešel do soukromých rukou a nový majitel chtěl oba krásné veliké kocoury zastřelit, takže oba přijeli k nám. Max byl od začátku velikým mazlíkem a poměrně brzy se mi ho podařilo umístit. Čert po příjezdu k nám se nastěhoval za skříně v obýváku a vycházel pouze v noci a nebo když dlouhou dobu v obýváku nikdo nebyl. Pokud jsem seděla dlouho do noci u počítače, tak mi začal „nadávat“, abych už vypadla – že má hlad a potřebuje na záchod :)). Teď skoro po roce bydlení u nás, už Čert není až tak zaskříňový, polehává na různých místech v obývacím pokoji, ale neomylně na každý lidský pohyb reaguje úprkem – minimálně za sedačku. Hodně dlouho jsem ho ani nemohla vyfotit, protože klapnutí fotoaparátu je také život ohrožující hluk :)). Až teď v novém roce se mi ho podařilo vyfotit, ne sice moc dobře, ale alespoň něco :)). Čerta dávám do virtuální adopce pro jeho velikou plachost do té doby než se ochočí, pokud se neochočí bude bydlet u nás, ale mohl by mít své „adoptivní“ rodiče.
Čerta virtuálně adoptovaly holky z Horní Suché
Komínek je asi roční kocourek, který k nám přišeĺ na podzim loňského roku. Komínek se ještě s několika kočičkami přistěhoval na zahradu k paní, která je tam nechtěla. Pak se dostal i se svým asi bráškou Kulíškem k nám. Kulíšek byl od začátku průbojnější a méně bojácný. Komínek se hodně bál a bojí se dodnes. Za půl roku, co je u nás neudělal skoro žádný pokrok - chytit se dá pouze, když ho trápí nějaká nemoc a je mu špatně. V zimě bojoval s rýmou, kterou jsme skoro ani nemohli léčit, protože jak se mu udělalo lépe, tak zase nebyl chytitelný.
Komínka virtuálně adoptovala paní Míša :)
Droboučká bělostná kočička Radunka se k nám dostala jako čerstvá maminka čtyř nádherných koťátek. Jejímu „příchodu“ k nám však předcházel smutný příběh. Když Radunka zjistila, že se brzy stane maminkou, uchýlila se na půdu stodoly jednoho venkovského domu. Tam porodila čtyři koťata a doufala, že se jí v těchto místech podaří přečkat i se svými čerstvě narozenými dětmi ty první nejhorší chvíle. Když se však o ní dozvěděli majitelé domu, okamžitě jim kočička začala překážet a rozhodli se ji i s koťaty utratit. Naštěstí se o tom dozvěděli další lidé, kteří poradili, aby se majitelé obrátili na Kočičí naději. A tak se celá rodinka - drobná krásná skoro celá bílá máma a 4 ještě slepá koťata - ocitla u mě. S těmi lidmi se nedalo mluvit, protože – buď si je vezmu nebo si půjdou všichni zaplavat…A protože jsem věděla, že už se tak v minulosti stalo, celou kočičí rodinku jsem přijala.
Dva měsíce jsem koťátka vypiplávala, máma měla velmi málo mléka, takže jsem je musela i krmit, navíc koťátka, právě tak jako jejich máma, byla slabá - a když jsem si myslela, že máme vyhráno a chystali jsme se na první vakcinaci, všichni čtyři sourozenci i maminka onemocněli a 14 dní jsem bojovala o jejich životy.
Nepřítel byl však velmi silný a zákeřný – a u tak malých koťátek nepřemožitelný. Postupně jsem vykopala tři maličké hrobečky a rozsvítila tři smutné svíčky. Ze čtyř veselých a nádherných sourozenců zbyla jen jedna droboučká kočička a její smutná, vystrašená a plachá maminka Radunka.
Radunka byla velmi plachá od začátku, doufala jsem, že se to časem změní, bohužel se tak nestalo. O tom, co vše se jí v minulosti dělo, se můžeme jen domýšlet. Jistě však její bojácnou povahu má na vině předchozí těžký život, neustálé odhánění od lidských příbytků, vraždění jejích dětí i postupné umírání posledních koťátek. A v neposlední řadě i jeí a můj boj s hroznou nemocí, kdy Radunka musela denně dostávat infuze a několik injekcí. V takovéto situaci se opravdu špatně ochočuje.
A tak mi začalo být pozvolna jasné, že se Radunka zařadí do skupiny asi čtrnácti „plašanů“ kteří v našem domě žijí. Na krásné Radunce mi pochopitelně velmi záleží a chci, aby i při své plachosti žila příjemný a plnohodnotný život.
Po tom, co její jediná zbylá dceruška Ethelka odešla do nového domova, kde si vede moc dobře, se mi podařilo Radunku přemístit do jiného pokoje k několika velmi hodným kočičkám, kde má absolutní klid a pohodu. Přes den je ukrytá v jedné z mnoha boudiček u škrabadel nebo za nábytkem, v noci již opatrně vylézá a začíná si hrát s malou Fionkou, černou postiženou kočičkou.
Radunku zatím umístit nelze. V současné době jsem vděčná i za malý pokrok, kdy začíná v noci pozvolna vylézat. Jakmile bych však do pokoje vkročila, okamžitě obrovskou rychlostí vletí do nejbližšího úkrytu. Vím, že tady pomůže jen trpělivost, láska a klid. Znám to, protože, jak jsem již psala, takových „plašánků“ tu mám již čtrnáct a některým trvalo roky, než vydrželi sedět nebo ležet na místě i po příchodu „svého“ člověka. Nejstarší z nich se narodil v roce 2000 a dosud si neumím představit, že by bylo potřeba ho vzít do náruče nebo ho dostat do přepravky a odnést ho na veterinu.
Získat nějakou Radunčinu fotku bylo skoro nemožné, ale přece jen se podařilo. Krásnou Radunku proto nabízím k virtuální adopci a pokud se její chování radikálně nezmění, prožije svůj život u nás v obýváku. Za každou sebemenší pomoc budu velmi vděčná.
Radunku virtuálně adoptovala paní Mgr. Dita Kellnerová z Brna.
Rézinka je asi dvouletá červenobílá kočička (na kočičku dost vzácné zbarvení). Rézinka k nám přišla z Broumova. Její předchozí majitelé se odstěhovali pryč a kočičky nechali u domku, aby se postaraly samy o sebe. Domek se měl bourat a sousedé začali shánět pro kočičky pomoc. Rézinka k nám přišla i se svou dcerou Čiki. Zpočátku byla hodně vyplašená a schovávala se pod i za nábytkem. Teď po nějaké době, už začíná používat nábytek k ležení na něm :). Občas se mi jí podaří překvapit a pohladit, ale pohlazení zatím jenom strpí a po nějaké době mi uteče a zase někam zaleze. Rézinka také moc ráda papá a krásně se spravuje. Doufám, že se časem bude moci umístit, ale zatím jí dávám do virtuální adopce, protože nevím jak dlouho potrvá než se ochočí. Rézinka je očkovaná a kastrovaná.
Rézinku virtuálně adoptovala paní Lenka Dreninová
Čikitka je asi roční krásná želvovinová kočička. Čiki k nám přišla z Broumova, její majitelé se odstěhovali pryč a kočičky nechali u domku, aby se postaraly samy o sebe. Domek se měl bourat a hrozilo, že kočičky příjdou i o ten kousek domova, který jim zůstal, takže sousedi začali shánět pomoc. Čiki k nám přišla i se svojí maminkou Rézinkou. Čiki z této dvojice kočiček je tou o něco odvážnější, ale také zrovna moc nevyhledává moji pozornost. Po určitém úsilí se sice nechá ulovit :) a trošku pomazlit, ale zdá se mi, že to spíš jenom trpí. S ostatními kočkami se hned skamarádila, ale členy naší rodiny zatím opravdu nemusí. Doufám, že se Čiki postupem času ochočí natolik, aby mohla být umístěna, ale opravdu je hodně těžké odhadnout, kdy to bude. Čiki je očkovaná a kastrovaná.
Čikitku virtuálně adoptovala slečna Alžběta Grosamová
Máma je krásná asi roční kočička, mourovatá s bílými znaky - čmouha na čumáčku, bílá náprsenka a bílé ponožtičky. Máma (nebo-li důvěrně Mamuša :)) byla minulý podzim odchycena na jednom pražském sídlišti i se svými koťátky. Koťátka odchovala a pak k nám přijela jako náhradní kojná, ujmout se dvou osiřelých koťátek, které opustila jejich matka. Máma byla a i je pořád hodně plachá. Každé chytání (za účelem veterinárního ošetření) se změní pomalu ve vojenské manévry Naposledy jsem jí chytala koncem dubna kvůli kastraci. Chytali jsme jí doma ve čtyřech lidech a trvalo nám to pěkně dlouho a Máma nám nedala nic zadarmo . Máma k nám přijela jako vyzáblé malé stvoření, ale vzhledem k tomu, že papání je jejím velkým koníčkem, tak se krásně spravila a momentálně je z ní moc pěkná kočička. Myslím, že je docela vděčná za to co se jí poskytuje - ráda leží na křesle nebo na pohovce, k papání přilétne obvykle mezi prvními - řekla bych, že jí pobyt venku vůbec nechybí. Jediné co nemusí je lidská společnost - nevím, jestli se vůbec někdy nechá ochočit tak, aby se mohla umístit.
Kočičku Mámu virtuálně adoptovala paní Helena Tomsová.
Jednoho dne u nás zazvonil telefon, a neznámý mužský hlas mi sděloval, že na jednom hradeckém staveništi blízko cesty leží kočička a kojí tři čerstvě narozená koťátka. A že neví, co by si měl s tímto zjištěním počít. Ale protože bylo třeba jednat velmi rychle, venku byla zima a staveniště bylo blízko hospody, kde se opilci bavili tím, že po kočičkách házeli lahvemi, pán sehnal přepravku, kočičku i s koťaty naložil a přivezl k nám. A tak se k nám dostala máma Bonička a její tři malinké, ještě slepé děti – Cácorka, Cipísek a Cílinka. Z počátku se zdálo být vše v pořádku, ale po několika dnech bylo jasné, že Bonička začíná být nemocná…S ní bohužel onemocněla i všechna její koťátka a i přes okamžité zareagování, boj veterinářů i můj nejprve zemřela maličká Cácorka a ještě ten den i její bratříček Cipísek. Bylo to strašné, k neunesení, ale bylo třeba bojovat dál o mámu a její poslední kotě. Bonička se z těžké nemoci díky každodenním injekcím a infuzím zcela uzdravila, ale Cílinka byla nemocná dál. Modlila jsem se ať té nešťastné kočičce zůstane alespoň jedno kotě…a Cílinka zůstala. Jenže, protože onemocněla tak malinká, následky panleukopenie byly těžké. A čím byla Cílinka větší, tím byly následky zřejmější. Nejen, že jí „ujížděl“ zadeček, zjistili jsme, že malá kočička skoro nevidí a hlavně, že má poruchu CNS, neudrží rovnováhu a stále padá. My jsme tyto hrůzy viděli, ale Cílinka o nich, pochopitelně, nevěděla a jakmile jí bylo lépe, užívala si znovu nabytého života. Cílinka i přes své velké postižení je kočička velmi vitální, až hyperaktivní, statečná a veselá. Její neuspořádaný a neurovnaný pohyb je často až směšný, když se snaží vyskočit, doběhnout, dostat se první k jídlu. Je mi jí moc líto, ale vím, že ona, i přes svůj handicap, je šťastná, protože si ho neuvědomuje. Ač nezvládne zdaleka vše tak, jako ostatní kočičky, žije tady svůj spokojený život, který je plnohodnotný. V žádném případě Cílinka netrpí, jen je prostě zcela jiná, než ostatní kočičky, je jiná, než by byla, kdyby se nesetkala s vražednou panleukopenií.
Cílinka není a nikdy nebude k umístění. Tady to již zná, vše má ohmatané a označené, má tu svou mámu Boničku a má tu nás. Oběma jsem slíbila, když byly tak nemocné, že si je nechám – tehdy jsem však netušila, že se Cílinka nikdy neuzdraví a že umístit ji opravdu nebude možné. Cílinka musí stále brát léky, nyní se k tomu ještě přidaly léky na žaludek, protože bez nich chuděrka zvrací, občas i krev. Často musíme provádět různá vyšetření, více či méně náročná jak pro Cílinku, tak hlavně finančně pro mne. Ač Cílinku i její mámu miluji a jsem ochotna pro ně udělat cokoliv, přesto bych byla moc ráda, kdyby alespoň Cílinka našla nějakého adoptivního rodiče, který by mi s Cílinčiným náročným zaopatřením finančně pomohl. Nevím, jak dlouho bude Cílinka žít, doktoři říkají, že je zázrak, že vůbec ještě žije…ale na to myslet nechci. Přeji si, aby byla Cílinka i nadále šťastná, jako je nyní a ze všech sil jí v tom budu vždy pomáhat.
Cílinku virtuálně adoptovala slečna Tereza Chlebovská.
Lízinka je krásná nezvykle tříbarevná kočička se složitější povahou. Krásné žluté zbarvení její hlavičky se hned tak nevidí. První zprávy o Lízince se datují od začátku července. Najednou se objevila vyhozená na svitavském sídlišti se třemi koťátky. Než se o ní dozvěděla svitavská „kočkobába“ :)) Eva, tak Lízince zbylo pouze jedno krásné koťátko, chlapeček Lumpík. Bohužel Lumpík asi za 10 dní po příchodu k nám zemřel také. Podle pitevní zprávy měl kromě jiného i srdeční vadu. Lízinka je kočička, které se u nás opravdu nelíbí. Nesnáší a nenávidí totiž jiné kočky. Jak se k ní jiná kočička přiblíží na vzdálenost menší než jeden metr, tak se z Lízy stane vrčící a syčící naježené zvíře. V takovém případě syčí a vrčí i na člověka, který se k ní přiblíží. Lízu si můžu pohladit pouze v případě, že jsem s ní v místnosti sama, bez jakýchkoliv jiných zvířat. Jako jedinou kočičku v mé chovatelské historii :), jí do přepravky dávám v silných rukavicích a na veterině je už svým agresívní způsobem k personálu nechvalně známá. Jeden doktor musí pevně držet a další může aplikovat nezbytně nutné ošetření, nenutné ošetření se u Lízy neprovádí – nikdo není až tak statečný :)). Ale i přes tyto skutečnosti jsem přesvědčena, že v domácnosti bez ostatních zvířat by se z Lizy stala jiná kočička – klidnější a méně agresívní. Pro Lízu hledám umístění, kde by byla zvířecím jedináčkem. Také rodina s dětmi by pro ni nebyla zrovna nejvhodnější. Moje představa o jejich dalších majitelích je dvojice a nebo samotný člověk s odrostlými dětmi. Nerada bych ji dávala mladým lidem – je tam možnost příchodu dětí a bojím se, že by Líza na příchod dítěte reagovala špatně. Líza by asi nejraději byla středem pozornosti svého majitele.
Momentálně Lízinka bydlí u nás na zahradě, kde je šťastnější než v početném kočičím kolektivu u nás doma. Za dobu co je v inzerci se na ní ještě nikdo ani neinformoval. Občas se na ní někdo z návštěvníků našeho depozita se zalíbením podívá, ale její povaha zatím každého spolehlivě odradila. Vzhledem k těmto skutečnostem jí dávám i do virtuální adopce, i když tímto rozhodně nepřestanu usilovat o její umístění do domova, kde by byla jedinou kočkou a jejíž majitelé by byli ochotní respektovat její povahu. Lízinku virtualně adoptovala paní Lucie Hlavnová. Čertík Čertíka virtuálně adoptovali Tom a Míša Krejčovi je asi roční černý kocourek. Přišel k nám vloni se svým bratříčkem Bertíkem a maminkou Agátkou jako zhruba šestitýdenní koťátko. Předtím žili všichni na jednom staveništi v centru Hradce Králové, kde je odchytila kolegyně Hanka. Ze začátku byla celá rodinka hodně plachá - Agátka a Bertík se velice pomalu ochočovali, ale Čertík zůstával pořád velmi plachý. Agátka je již umístěna a Bertík na umístění ještě čeká. Čertíka jsem se rozhodla dát do virtuální adopce proto, že za ten bezmála rok neudělal ve svém ochočování vůbec žádný pokrok. Až před nedávnem jsem byla schopná pořídit jeho fotku. Čertík patří ke kočičkám, které většinou ani nechytím ...
Třináctiletou kočičí dámu Mínu jsem si přivezla ze vzdáleného města před několika měsíci. Přes své známé jsem se dozvěděla o prosbě na internetu…Bývalá panička krásné Míny hledala pro svou kočičku, kterou měla u sebe 12 let, nový domov… A důvod? Alergie dítěte.
Bylo mi kočičky moc líto, proto jsem se paní, ač mám doma potřebných kočiček víc než dost, ozvala. Dlouho jsme spolu komunikovaly, paní nejprve byla ráda, slíbila, že Minku co nejdříve přiveze… ale pak nastaly problémy. Nejprve jí nejelo auto – a vlakem je to k nám moc daleko. Potom, když jsem nabídla, že se s ní sejdu na poloviční cestě, zase foukal moc silný vítr…a tak se pořád vyptávala, zda neznám nějaký bližší „útulek“, kam by Mína mohla jít… Když jsem si představila dvanáctiletou kočičku, která byla stále doma sama, byla v bytě a jak jsem si myslela, opečovávána, jak jde do nějakého městského útulku, kde bude zavřená v kleci a pro své stáří s malou nadějí na umístění, bylo mi opravdu dost všelijak… A tak jsme se s kamarádkou, která kvůli tomu přijela až z Prahy, rozhodly, že pro Mínu sjedeme samy, ač jedna cesta bude trvat nejméně dvě a půl hodiny.
Paní byla ráda, že se vše vyřešilo, ale oznámila nám, že ona doma nebude, že nám Mínu předá sousedka.
A tak tomu i bylo a vystresovanou a ustrašenou Mínu jsem si přivezla domů do Hradce. Měla připravený samostatný pokoj, v té době to ještě bylo u nás možné - a tam jsem Minku ubytovala.
Dokonce jsem měla pro Minku zájemce - starší manželský pár, kterému se na fotkách bílá dlouhosrstá kočička moc líbila.
Nešťastná vyděšená kočička se v novém domově okamžitě schovala za sedačku, kde nějakou dobu žila. Vystlala jsem jí tedy její úkryt dekami, dala jí tam záchůdek a dostávala tam i jídlo. Jídla ani záchodu si nevšímala, zato však velmi sledovala, abych se k ní nepřiblížila… To potom okamžitě začala útočit, kousat, škrábat… Takže přinášet Mince jídlo, když začala papat, bylo zpočátku jen pro statečné. Ale co bylo horší, Minka absolutně ignorovala záchod.
Měla jsem už u sebe různě nečistotné kočičky, ale takovéto kočičí čuňátko jsem ještě nezažila. Mína své potřeby dělala pod sebe, pak v tom seděla – a uklidit její skrýš bylo opravdu obtížné.
Po čase mne Minka začala brát na vědomí, přestávala na mne útočit, také jsem zjistila, co jí nejvíce chutná…dokonce jsem ji mohla naložit do přepravky a odnést na veterinu na očkování, protože vakcinovaná ani odčervovaná samozřejmě nebyla. To už jsem si o paničce, která mi vyprávěla o opečovávané kočičce, myslela své.
Nakonec jsme se přes známé dozvěděli pravdu. Paní se narodilo dítě, kočička již nebyla žádoucí, začala být odstrkována - a reakce staré kočičky, která si změnu v chování nemohla nijak vysvětlit? Začala být nečistotná. A tak musela z domu…
Bohužel nečistotnost Míně u nás zůstala. Sice se přestěhovala z pod sedačky na skříň, kde se zabydlela – a odtud téměř neschází. Když jsem viděla, že s ní nic nesvedu, snažila jsme se jí její bydlení na skříni nějakým způsobem vylepšit. Mína nyní bydlí na komplexu tří skříní, které jsou pokryté igelity a dekami, má tam boudičku, krabice, ve kterých ráda leží, polštářek, záchod, který ale téměř nepotřebuje, misky s vodou, granulemi i jídlem. U skříní jsou přistaveny schůdky, abych mohla několikrát denně za Mínou vylézt, pomazlit se s ní, „poducat“ se hlavami, dodat jídlo a vyměnit deky za čisté.
Mína už u nás zůstane. Umístit ji není pro její nečistotnost samozřejmě možné, ale ani si neumím dost dobře představit, že bych ji opět měla vystavit takovému šílenému stresu, v jakém už jednou byla, kdybych ji dávala někomu dalšímu.
Mám Mínu moc ráda a ona má ráda mne. Bydlí na skříni v dětském pokoji v prvním patře, kde jsou neustále otevřené dveře, ale Mína jich nevyužívá. Když však přijdu z práce domů, ona mne slyší a hned z té své skříně v prvním patře začne pokřikovat a naklánět se dolů – a tím mne vyhlížet.
Minka je už dost stará. Musí mít specielní šetřící stravu i vzhledem ke svým potížím s ledvinami. Musí se jí pravidelně kontrolovat krev, případně měnit léčba. Pokud by chtěl někdo starou, ale nádhernou Minku, virtuálně adoptovat, byla bych moc ráda a vděčná. Vždyť takových neumístitelných chudáků u mne žije přes čtyřicet. Jsem však ráda, že svůj život dožijí, právě tak jako Minka, v bezpečí a lásce a že nemusejí mít strach z toho, že je opět někdo zradí.
Kočičku Mínu si virtuálně adoptovaly pí O.Vlachová a pí P.Volkmannová
Kočička Fialka se narodila v mém depozitu. Bohužel v září minulého roku se nakazila panleukopenií, od příchozích kočiček. I když se tato koťátka vzájemně nestýkala a prakticky každý vrh byl v jiné budově, tak se tento strašák všech depozitářek přenesl . Fialčini dva sourozenci bohužel panleukopenii podlehli. Fialka panleu sice dostala, ale vyléčila se z ní. Z prodělané nemoci jí zůstala značně snížená imunita. Za svůj krátký život již hodněkrát brala ATB. Teď se soustřeďujeme spíš na posilování imunity. Z důvodu četnosti onemocnění ještě ani nemohla být očkována. Ještě jsem nenašla období, kdy bych jí s čistým svědomím mohla nechat naočkovat. Fialka, ač je momentálně již pětiměsíčním koťátkem, vzrůstově vypadá na tři měsíce. Není hubená a nebo vyzáblá – je prostě maličká.
Jinak je to naprosto pohodové koťátko, které miluje lidi i ostatní zvířata. Když přijdu domů, tak si na mě vyleze a nebýt toho, že se musím pohybovat, tak by na mně vydržela až do večera. Samozřejmě, že spí u mě v posteli. Nejraději se stulí pod bradu a při nočním otáčení mé maličkosti se stěhuje tak, aby mohla ležet na svém oblíbeném místě.
Fialku virtuálně adoptoval pan Miroslav Štěrba
Bubetka je nádherná mourinka s delší srstí. Pochází ze hřbitova v Holicích, kde ještě s dalšími kočkami žila, ale přítomnost koček návštěvníkům hřbitova velice vadila a kočičky musely být odchyceny. Skoro všechny kočičky z holického hřbitova jsou značně plaché. Bubetka na rozdíl od Hřbitovničky strávila nějakou dobu zalezlá ve skříni a vylézala pouze v noci a na krmení, teď už žije "na povrchu", ale i když mě nechá přijít třeba na metr, tak si na ní bohužel sáhnout nemohu. Nepřestávám doufat, že někdy bude možné Bubetku umístit, ale bohužel její ochočování si vyžádá asi hodně dlouhou dobu.
Bubetku virtuálně adoptovala paní Kateřina Lajnová
Jednooká Zinuška
Jednoho dne jsem ve své poště objevila mail od neznámého muže, který mne prosil o pomoc. U chaty, kde se s rodinou rekreoval, náhle někdo vyhodil dospělou kočičku. Když sledoval, jak se kočička pomalu a nejistě pohybuje, bylo jasné, že něco není v pořádku. Kočička přišla až k chatě a prosebně se dívala na odpočívající lidi. Ti si ji prohlíželi a všimli si, že kočička hledí jen jedním okem. Litovali ji, nakrmili a začali shánět kontakt na někoho, kdo by byl schopen pomoci. A našli Kočičí naději a mne…
Když jsem si tento příběh přečetla, neváhala jsem ani chvilku a okamžitě jsem odepsala, aby kočičku co nejdříve přivezli.
Přesto několik dní trvalo, než nálezci kočičku ke mně dopravili, kočička se zatím pohybovala kolem dotyčné chaty a já jsem měla velký strach, aby se jí něco nestalo. V této době byla již jasná i další skutečnost – že kočička je asi hluchá.
A tak se Zinuška ocitla u mě. Jakmile přijela, vzala jsem ji do náruče a ona se ke mně oddaně tiskla, jak kdyby mi děkovala a zároveň prosila, abych jí pomohla. Ale jak bych nepomohla takovému nešťastnému tvorečkovi! Bylo vidět, že již opravdu hodně zkusila! Jedno oko měla zhnisané zánětem, druhé potažené bílou blánou. Navíc kašlala, kýchala, i z nosu jí vytékal hnis. Hned druhý den jsem s ní běžela na veterinu, doufala jsem, že operace pomůže a kočička bude opět vidět. Ale veterinář mi sdělil, že jedno oko je zcela slepé - zřejmě po prasklém neléčeném nádoru a že se s ním již nedá nic dělat. Ale slíbil, že se na to ještě podívá při kastraci, až bude Zina v narkóze. Navíc mi potvrdil mé obavy, že je Zina zcela hluchá a aby toho nebylo málo, že zřejmě ztratila i čich.
A tak nastal obvyklý kolotoč, který se u nás děje při záchraně a boji o příchozí nešťastné zvířátko. Nejprve se Zinuška musela vyléčit natolik, aby zvládla kastraci a další případnou operaci oka. To vše se nám po čase podařilo a Zinuška se natrvalo usídlila u nás. Je to již starší kočička, jednooká, hluchá, necítící, s několika dalšími zdravotními neduhy, takže se musí pravidelně kontrolovat krev a často podávat léky.
Zinuška většinu dne prospí na polštáři na radiátoru nebo ve svém novém košíku s kožešinkou a je hodná a milá, pokud s ní nijak nemanipuluji. Jakmile jí však chci dávat léky, stane se z ní malá černá saň. Proto musíme často chodit na veterinu, doma zvládnutelná není, na veterine stěží… Ale jinak je vděčná, od začátku mi vyznává lásku, tulí se ke mně a mazlí. Když přijdu do pokoje, ve kterém bydlí, pokud nespí - to pak neslyší nic - hned ke mně přiběhne a domáhá se pochování a pomazlení. Jediná její nectnost je, že nemá ráda kočky, je k nim nevrlá, velmi nedůtklivá a packou je pohlavkuje. A nemít u nás rád kočky je dost velká nevýhoda. Ale to není moc často, protože díky svým handicapům neslyší, skoro nevidí ani necítí, takže se uzavírá do svého, nyní už bezpečného světa a spokojeně spinká. Když přijdu krmit, musím ji vzbudit tím, že ji pohladím. Okamžitě zvedne hlavičku a je připravena se mazlit. Nejšťastnější je, když v „jejím“ pokoji přespávám, to si ihned zabere místečko vedle mé hlavy na polštáři, otočí se ke mně, tlapičkami mi osahává tvář, jak kdyby mě hladila a celou noc v této poloze vydrží. Avšak stejné něžnosti očekává i z mé strany – a vyžaduje je po celou noc… Takže u ní opravdu nemohu přespávat každý den, neboť ve všední den musím po třetí hodině ráno vstávat a před odchodem do školy se věnovat kočičímu osazenstvu.
Původně jsem si myslela, že Zinušku vyléčím a pak jí najdu nový, láskyplný domov, tak, jak se děje s většinou kočiček, které ke mně přijdou. Nyní však vidím, že starou Zinušku pro její postižení a celkovou křehkost umístit nebude možné. Navíc jsem si jista, že kdybych ji teď dala někam jinam a k někomu jinému, velmi těžko by se s touto „zradou“ smiřovala, navíc bych zničila její znovunabytou víru v lidi, kteří i hladí a neubližují.. Proto jsem se rozhodla Zinušku nabídnout pouze do virtuální adopce.
Zinu adoptovali manželé Martina a Jarda Roubíčkovi, paní Stiborová a paní Valentová.
Silvínek
Byla mrazivá silvestrovská noc 2007. Obloha zářila slavnostním ohňostrojem, z příbytků lidí se ozývaly přípitky, byla slyšet přání, sliby i předsevzetí, vesměs panovala radostná a veselá nálada.
Ale právě v této silvestrovské noci uprostřed jednoho tmavého lesa se krčilo malé, sotva dvouměsíční kotě, vyděšené, promrzlé, hladové a velmi, velmi nemocné. Asi se již nikdy nedozvíme, jak se tam mohlo takové koťátko dostat, daleko od lidských příbytků...můžeme se jen domnívat - a lidé z těch domněnek nevycházejí nejlépe.....
http://www.kocicinadeje.cz/clanky/pribehy-a-clanky/silvinek-aneb-velke-vitezstvi-malickeho-bojovnika
Náš neuvěřitelně statečný kocourek, který si svůj život vybojoval, již má také svého sponzora.
Silvínka se svým manželem adoptovala JUDr. Eva Pelikánová
Madlenka
Rezatobílá Madlenka přišla do hradeckého depozita ve velmi špatném zdravotním stavu, s nevyléčeným zápalem plic a vysoce březí. Byla odchycena přímo z ulice z míst, kde žila se svou roční dcerou Julinkou, která byla také březí a s několika dorůstajícími koťaty ve velmi nebezpečném a frekventovaném prostředí mezi paneláky pod auty a nad garážemi. Navíc je tam lidé nesnášeli a ubližovali jim. Největší problém byl však v tom, že oběma kočičkám, již jako březím, byla v dobré víře krmičkou podána antikoncepce, což je pro vývoj plodů a porod velmi nebezpečné. Věděla jsem, že mne i obě kočičky čekají velmi "horké" chvíle, proto jsme s veterinárními doktory byli v neustálé "pohotovosti". Všem však bylo jasné, že po Andrucuru kočičky samy nemohou porodit, že jedinou nadějí na záchranu jejich života je císařský řez. Pomocí ultrazvuku jsme se pokoušeli zjistit, jak asi jsou koťátka velká, ale vše bylo velmi složité, navíc krmička, absolutně neznalá problému, s naším snažením nesouhlasila a neustále nám "házela klacky pod nohy" a tvrdila, že kočičky mají samy právo si rozhodnout, jak a kde porodí. Ale o tom, že si samy nemohly rozhodnout to, že prášky, které ohrozí jejich životy, brát nebudou, už nemluvila.
Dne 8. 9. porodila císařským řezem nešťastná Madlenka 5 koťátek. Koťata však byla již velmi přenošená, narodila se s poškozenými předními nohami a měla otevřené oči, jejich zdravotní stav byl špatný. Kočičí máma je ani nepřijala. Ač jsme o koťátka velmi bojovali, krmili, masírovali, léčili, všechna během dvou dnů bohužel zemřela. Ani zdravotní stav Madlenky nebyl dobrý, bylo jasné, že kdyby nepodstoupila císařský řez, ani ona by dále nežila. Její děloha byla plná nádorů, navíc by u ní nastoupila jistě sepse.
Julinka, Madlenčina dcera, porodila císařským řezem o týden později, i jí se narodilo 5 koťátek. Jedno z nich, maličký chlapeček, zemřelo krátce po porodu, další, opět chlapeček, zemřel po několika dnech, ve chvíli, kdy se již naučil pít od náhradní mámy. Tři holčičky přežily, jedna však má pouze jedno očičko...
Julinka byla v relativně dobrém zdravotním stavu a když se zcela zotavila, našla nový domov v milující rodině.
Madlenka se ze svých útrap již nikdy zcela nevzpamatovala. Neustále, již rok, se léčí. Má problémy s dýcháním, trápily ji chlamydie, trpěla bakterií Bordetellou, léčení bylo náročné, zdlouhavé a s neuspokojivými výsledky.
Nyní jsme zjistili, že se jí dělají vředy v pusince, které ji velmi bolí... Nešťastná kočička tedy bez ustání musí brát nějaké léky, musí dostávat injekce.
Ač je Madlenka statečná kočička a s nemocemi bojuje, léky polykat nechce, brání se a pere a s aplikací injekcí je to stejné.
Ale ani já se nevzdám a dokud to bude možné, budu bojovat i za Madlenku a ze všech sil jí pomáhat, aby její život byl hezký, plnohodnotný a co nejdelší, aby si ještě hodně dlouho mohla užívat sluníčka, na kterém se tak ráda vyhřívá.
Kočička Madlenka má stejné sponzory jako statečný Silvínek.
Madlenku si adoptovala JUDr.Eva Pelikánová se svým manželem.
Virtuálně adoptovat můžete i kteroukoli z našich kočiček nebo koťat čekajících na umístění. Ve chvíli, kdy se kočička umístí, Vás budeme informovat a Vy se rozhodnete, zda chcete podporovat jinou kočičku. Výše příspěvku je dobrovolná, velkou pomocí je každá stokoruna. Nemusíte se bát, že Vás virtuálně adoptovaná kočička bude stát několik tisíc měsíčně, výši příspěvku si určíte sami, podle Vašich možností.