1. 4. 2009 
nás opustil kocourek Nugátek, krásný krémový polodlouhosrstý kocourek – s určitým přídavkem perské krve.. V březnu ho postihla první slabá mrtvička a začátkem dubna druhá, které bohužel podlehl.
Nugátek byl první kočička, která k nám přišla po vlastních. Kamarádka mi vyprávěla o mazlivém kocourkovi, kterého její dcera potkává na cestě do školy. Domluvily jsme se, že dcera kocourka odchytí a přinese ke mně. Jenomže o víkendu mi volala paní, že na procházce po Sezemicích se k nim přidal kocourek a jesli mi ho můžou přinést. Zazvonil zvonek, za dveřmi lidé, kteří měli prázdné ruce a pak paní ustoupila a do dveří důstojným krokem vkráčel Nugát.
Byl to moc hodný kocourek, předl dokonce i při podávání léků. Moc se nám po něm stýská.
Dne 14. 4. 2009
nás v 10.20 hod. navždy opustila naše milovaná třínohá Sisinka.
Nečekaně ji zabila zákeřná a vražedná FIP.
Máme tu spoustu kočiček, rádi je máme všechny, ale, jak už to chodí, některé máme rádi víc...A právě mezi ně patřila naše třínohá statečná Sisinka.
Stále ji vidím před sebou, jak běhala na svých třech šikovných nožkách tím svým typickým poskokem, jak se válela v trávě, jak uměla šplhat po stromech, jak se s námi mazlila, jak vrněla a vrkala, stále tomu neštěstí nemohu uvěřit.
Sisinka, naše milovaná něžná kočička, už není, naše štěstíčko, které nás nikdy nezarmoutilo a vždy nám přinášelo jen lásku a štěstí, už je jinde...Její líbezná statečná dušička odletěla do nebe, kde na ni čekala spousta kočiček, ke kterým byl osud stejně nemilosrdný
Děkuji osudu, že jsem se s tak úžasnou kočičkou mohla setkat, že jsem se o ni mohla starat, že jsem si mohla užívat její lásky, oddanosti a vděčnosti. Děkuji, že mi byla alespoň na krátkou dobu svěřena… Věřím, že byla u nás šťastna. Žila u nás jen tři roky, ale jsem si jista, ze tu prožila sice krátký, ale plnohodnotný život.
Nikdy na Tebe, milovaná Sisinko, nezapomeneme, vždy nám budeš chybět a Tvé místo zůstane navždy prázdné. Vím, přijdou jiné kočičky, ale Tys byla jen ta jediná… (Rozloučení se Sisinkou)
Dne 2. 6. 2009 
nás ve 23.00 hod. od nás navždy odešel náš milovaný, nejmilovanější kocourek Mikešek z Řetůvky. Náš zlatý kocourek se zlatou srstí a zlatým srdíčkem.
Zemřel naprosto nečekaně po čtyřech dnech bolesti a utrpení, po čtyřech dnech bojů za jeho život…
Nevím, co ho zabilo, názory veterinářů se různily…A vše začalo tak banálně.
V pátek ráno začal kašlat, dostal ATB, večer se ještě s chutí najedl, dokonce si dal masíčko přidat. V sobotu kašlal víc, ale stále to nic celkem nebylo, raději jsme mu dávali ATB injekčně, aby je nevyzvracel. Odpoledne se začal dusit…
Letěla jsem na veterinu a tam jsem prakticky byla s přestávkami až do úterý. Mikešek byl hospitalizován, udělala se všemožná vyšetření, rentgeny, sono, sondy…ale na nic se nepřišlo. Prý torze žaludku či poškození hrtanu, poškození CNS…Dnes, v úterý, pneumotorax. V noci mi paní doktorka telefonovala, aby mne informovala o jeho stavu, ležel v kyslíkovém stanu. Poprosila jsem ji, aby ho za mne pohladila…šla ho pohladit a on jí pod rukou zemřel…
Mikeška si naše Kočičí naděje s dalšími čtyřiceti kočkami v lednu přivezla z Řetůvky. Kočičky si několik obětavých lidí rozdělilo mezi sebou, Mikínek s několika dospělými kamarády zůstal v Hradci.
Když jsem ho dala do pořádku, vykrmila a naočkovala, našla jsem mu nový domov. Ač se z počátku zdálo, že je tam šťastný, pod lživou záminkou se musel za měsíc ke mně vrátit - a myslím, že z této zrady lidí, které měl rád, se již nikdy nevzpamatoval. Několik nocí naříkal, plakal, hledal únikovou cestu, aby se vrátil tam, kde ho už nechtěli, kde se ho dokonce štítili a jak mi napsali, byl odporný a nešlo k němu zaujmout láskyplný vztah. Několik nocí jsem ho nosila v náruči, hladila, chovala, mazlila se s ním. Nejedl, nepil, nevylučoval… Po několika dnech se začal smiřovat s tím, že už u mne zůstane a velmi se ke mně přimkl. Když jsem viděla jeho nesmírnou závislost, rozhodla jsem se, že já ho již nikdy dalším umístěním nezradím. Protože tak by to on vnímal. Měla jsem na něj mnoho zájemců, protože Mikešek byl kocourek výjimečný. Překrásný, přítulný, vstřícný, absolutně čistotný, on dokonce zahrabával i za ostatní kočičky. Vždy byl bezproblémový, nesmírně vděčný a milující. Měl rád i ostatní kočičky, z nich však nejraději měl naši starou fenku Kristýnku.
Opět musím říci to, co jsem již psala u Sisinky…Máme tu spoustu kočiček, rádi je máme všechny, ale některé máme rádi ještě víc. A Mikešek, který mne při každé příležitosti objímal kolem krku a dával mi pusinky, byl z těch nejmilovanějších. Byl mou hvězdičkou, která však mým životem prolétla závratnou rychlostí, zazářila – a navždy zmizela.
Vím, že byl u mne šťastný. Ale proč jen tak krátce? Vždyť mu byly teprv tři roky – byl mladý a hravý jako kotě.
Mikešku milovaný, navždy po Tobě tady zůstane prázdné místo, navždy Tě budu hledat tam, kdes byl tak rád, ale už Tě nikdy nenajdu. Budeš spinkat pod šípkovým keřem vedle maličké, s Tebou stejně staré Sisinky. Mikešku, vždy jsi mi dělal jen radost, nemohu se smířit s tím, že už nejsi. Stalo se to, co by mne nikdy nenapadlo. Mikínku, miluji Tě. Počkej na mne, jednou zase budeme spolu. Nikdy se mi po Tobě nepřestane stýskat…Byl jsi jediný na světě. Tvoje smutná a nešťastná Hanka.
Dne 21. 8. 2009
od nás navždy odešla naše líbezná černobílá Micinka.
Členem naší rodiny se stala díky alergii, na kterou se v poslední době vymlouvá tolik lidí. Toto však byl případ jiný…
Starší manželé, kteří se jí jako vyhozeného koťátka ujali, se o ni dva roky starali naprosto vzorně, pečovali o ni, hráli si s ní a Micka byla u nich šťastná. Jednoho dne však pán onemocněl, sanita ho odvezla do nemocnice s podezřením na infarkt. Tam si nějakou dobu poležel a když se zdráv vrátil domů, zanedlouho se situace opakovala. Nebudu popisovat, kolika vyšetřeními prošel - až se nakonec zjistilo, že ony záchvaty mu způsobuje právě alergie na milovanou Micku. A jak zněl verdikt lékařů - to si asi umíte představit. Ale pánovi, který je již v letech, skutečně hrozilo, že zemře, pokud bude dál žít vedle Micky. Ti staří lidé pro slzy neviděli, když řešili, co s Micinkou. A nakonec padlo rozhodnutí - raději nechat Micinku uspat, než aby se dostala k někomu, kde by se měla špatně. Odnesli ji s pláčem na veterinu, tam se s ní loučili... a do toho jsem se tam objevila já s nějakou kočičkou na vyšetření. Lékaři mi hned situaci sdělili, říkala jsem, že další kočku domů ne, ale že se budu snažit pro Micinku někoho skutečně skvělého najít. Jenže ten pán mě poznal, nevím, já jsem si na něj nevzpomínala a prosil, zda bych si Micku nenechala já, že jsem jediná, komu by ji svěřil. A tak Micka druhý den putovala k nám, měla jsem obavy, že se jí bude stýskat, ale ona si zázračně hned zvykla, dokonce se vyrovnala i s tím, že už není jedinou princeznou domácnosti, za dva měsíce začala doprovázet dceru na zahradu a učila se s ní na maturitu.Paní ji zpočátku chodila navštěvovat, ale byla vždy dost rozladěná z toho, že všechny naše kočky k ní běžely, jen Micinka si vždy dala na čas. Ale také byla šťastná, že je Micka tak spokojená. Pán ji pozorovával přes plot a plakal...
Micinka u nás bydlela přes šest let. Stala se z ní velice krásná, tlustá a velmi mlsná kočička. Ale také mazlivá a přítulná. Jedna moje žákyně kdysi prohlásila, že Micka by byla naprosto ideální kočka, kdyby nebyla tak pyšná. A můj manžel k tomu dodal "a kdyby neměla tak krátké nohy..."
S mojí mladší dcerou se učila na maturitu, hlavně čeština ji bavila, pak s ní absolvovala celou medicínu. Vždy byla naprosto, až na to jídlo, bezproblémová, hodná, nikdy se netoulala. Neměli jsme v úmyslu ji pouštět ven, ale ona se nás na zahradě vždy „držela za sukně“ nikdy se nevzdalovala. Maximálně došla k brance, kde pyšně ukazovala své krásné bříško a nechávala se kolemjdoucími obdivovat. A že těch obdivovatelů bylo hodně!
Až jednoho dne, před třemi týdny, když bylo celé území naší republiky zasaženo bouřkou, Micinka náhle zmizela. Večer nepřišla na večeři, celou noc jsem běhala venku a volala ji, ale nic. Ráno jsem obíhala sousedy, nutila je prohledávat své domy i skříně – jenže, byly dovolené a všichni i doma nebyli. Nedovedla jsem si vysvětlit, jak mohla Micinka zmizet. Nepřicházelo v úvahu, že by utekla či se zatoulala.
Byla jsem zoufalá. Vylepovala jsem letáky, kterými jsem obeslala i všechny veteriny a útulky v okolí Hradce, dala jsem výzvy do hradeckých deníků, spojila jsem se s živým vysíláním v rádiu. Prohlížela jsem i kontejnery… Brečela jsem a modlila se. A když jsem už ztrácela naději, po více než týdnu Micinka najednou stála na naší chodbě a vylizovala misky, jako by se nechumelilo.
Nikdo si neumí představit štěstí, jaké jsem tehdy cítila. Opět jsem začala věřit v zázraky a s obrovskou radostí jsem všem oznamovala, že Micinka je doma. Hubená, dehydrovaná, s propadlými boky a vystouplou páteří, ale živá – a doufala jsem, že i zdravá.
Jenže – byla přece jen jiná. Byla zmatená a jako dezorientovaná. Ale stále se mi zdálo, že se vše vrací do normálu – nebo jsem to tak chtěla vidět. Avšak nebylo to tak.
Později jsem se dozvěděla, že Micinka před bouřkou, která náhle začala, ve strachu vběhla do sousedního domku, kde v jednom pokoji zalezla pod postel. Jenže sousedé právě hned druhý den ráno odjížděli na dovolenou. Pokoj zavřeli, dům uzamkli a Micinka tam zůstala víc než týden bez vody a jídla zavřená. Přežila, ale… ten pokoj byl plný květin. Už se nikdy nedozvím, zda něco snědla, ale přesně po dvou týdnech v pátek ráno Micinka, když jsem svolávala kočičky k snídani, poslušně přiběhla, zůstala však ležet na schodech a velmi těžce dýchala. Netušila jsem, co se mohlo stát, změřila jsem jí teplotu, byla nízká, popadla jsem ji a letěla na veterinu.
Celý den byla v kyslíkovém stanu, udělala se všechna možná vyšetření, krev byla celkem v pořádku, ale pak rentgen ukázal, že v hrudníku něco prasklo...byla tam krev a mízní tekutina, odsávali jí to, dýchání se zhoršovalo, prý by to nikdo neuměl operovat a asi by operaci prý ani nepřežila...Nevím...nedokázala jsem jí pomoct, nedokázal jí pomoci nikdo…Už je naše milovaná princezna pryč. Nechci psát o té hrůze, kterou jsem zažívala večer na veterině, když jsem pochopila, k čemu doktorovo vysvětlování směřuje, ani jsem se už na nic nemohla soustředit…pak jsem tam již jen seděla s Micinkou na klíně, hladila ji a modlila se a loučila se s ní – a ona lapala po dechu a snažila se najít polohu, při které by se jí lépe dýchalo…
Už je pryč můj miláček, naše pyšná Micka, naše princezna, leží vedle Sofinky, která mi odešla před 14 dny, na hrobečku jí svítí svíčka a nad sebou má korunu ze šípkové růže.
Je pryč, její dušička odlétla tam, kde na ni již čekali ti, kteří museli odejít před ní. Do poslední chvíle jsem hladila její heboučkou srst a dívala jsem se na její nádhernou černou tečku vedle nosánku.
Jsi již pryč, Micinko, v našem domově po Tobě zůstalo prázdné místo, stále Tě všude vidím a moc mi chybíš. Nám všem. V mém srdci však budeš navždy, tam bylo a vždy bude Tvoje místo. Nikdy na Tebe, milovaná Micinko, nezapomeneme. Víš, je tu spousta jiných, také milovaných kočiček, přijdou i další, ale Ty, Micinko, jsi byla jediná… Děkuji Ti, žes mi dala tolik radosti, žes mi svou přítomností přinesla tolik štěstí a lásky. Děkuji Ti, žes tady s námi žila. Tvoje smutná a nešťastná Hanka.
Černobílou koč
ičku Esmeraldu ke mně přivezli lidé z nedalekého městečka…
Vyprávět její příběh je jednoduché…
Jednoho dne jsem našla ve své poště mail, ve kterém mi pro mne tehdy neznámý pán psal, že je majitelem statku, kde chová spoustu zvířat – a možná i proto mu kdosi ještě další zvířátko přidal. Prostě, najednou ho v noci vzbudil velmi silný štěkot, který neustával, běžel ven a v zahradě u plotu se choulila malá černobílá kočička, která zmateně neustále pohybovala hlavičkou ze strany na stranu a na ni řvali dva velcí psi. Kočičku tam přes plot někdo odhodil… Jaký byl její předchozí osud se již asi nikdy nedovíme, jisté však je, že na růžích ustláno určitě neměla.
Pánovi se chování kočičky nezdálo, vzal ji domů a tam zjistil, že kočička je bohužel slepá a dle mínění veterináře oslepla po ráně do hlavy.
Proto mi pán napsal a prosil, zda bych se kočičky neujala, že u nich na statku by nepřežila. Neváhala jsem ani chvíli a hned jsem se s ním domluvila na dni, kdy se kočička, kterou jsme pojmenovali Esmeralda, k nám přestěhuje.
Esmeraldička se stala krásná, heboučká a čistá kočička. Měla obrovské nevidoucí oči, které okamžitě každého upoutaly. Na očích však byl zákal a kromě toho se jí neustále pohybovaly, což bylo zřejmě způsobeno velkým nitrolebním tlakem. Hned jsem s Esmeraldou navštívila našeho skvělého veterináře, který ji vyšetřil, předepsal léky a slíbil, že ji bude nadále sledovat a dělat další vyšetření.
Esmeraldička se nejprve v pokoji, ve kterém bydlela, bála, byla schovaná a ani nedutala. Během času však přece jen, ač její orientační smysl byl velmi špatný, se se “svým“ pokojem seznámila, našla, kde je miska s vodou, kde jsou záchůdky, škrabadla i měkká postel. Po pokoji se pohybovala pomalu a obezřetně, ale na jídlo vždy chodila na jedno místečko, které si vybrala coby bezpečné. Po papání si vždy vylezla na postel a v měkkých peřinkách odpočívala.
Přes všechny ústrky a bolesti, které jí člověk způsobil, na lidi nezanevřela, naopak, byla mazlivá, vděčná, ráda se tulila i chovala v náručí.
Esmeralda zůstala trvale u nás doma. Brala léky, které jí měly snížit tlak v hlavě, aby nemusela absolvovat těžkou operaci.
Byla můj miláček, ani mne nenapadlo, že bych ji dávala někam dál, protože jsem věděla, jak dlouho jí trvalo, než si tady zvykla a nechtěla jsem ji znovu vystavit podobnému stresu ,dalo jí dost práce, aby si u nás zvykla - a protože neviděla, ač již byla u nás zvyklá, stejně se stále lekala, když jsem na ni nečekaně sáhla. Vždy jsem na ni nejprve musela mluvit a pak ji teprve pohladit a vzít do náruče. Ona se tak ráda chovala, byla jako klubíčko té nejměkčí vlny...
Tuto vděčnou a nadmíru mazlivou kočičku jsem nabídla pouze k virtuální adopci. Brzy si Esmeraldička adoptovala slečna Hanka Kubová – a vše se zdálo být v pořádku… Jenže, nepřítel číhal…najednou, z ničeho nic, Esmeralda přestala papat. Hned jsem s ní běžela na veterinu a z rozboru krve jsme zjistili, že má nemocné ledviny. Ne nějak hrozně, měla jsem již mnohem nemocnější kočičky a dostaly se z toho...ale bylo třeba podávat léky...Ty okamžitě dostala, také infuzi. Hned druhý den, v pátek, za ní přišel náš skvělý veterinář k nám domů a společně s ním jsem jí dávala opět infuzi a léky, celou dobu jsem ji držela na klíně, Esmeraldička vrněla a mazlila se, večer v osm jsem jí dávala večeři, ona hajala na posteli a vrněla...a za dvě hodiny jsem jí šla dát dobrou noc a ona ležela na zemi mrtvá... zemřela asi těsně před tím, než jsem vešla do pokoje...Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, dvě hodiny jsem seděla, chovala ji na klíně - ale to už nevrněla... Když zemřela, konečně jí ten strašný tlak v hlavičce povolil a její očička se vrátila tam, kde měla být a měla je normální, jako jiná kočička...Od té doby uplynulo už 14 dní, ale stále se moc rozepisovat, nejsem toho schopná. Tolik jsem Esmeraldičku milovala!
Tak pořád brečím... je to strašný šok a rána pod pás...Ještě ten večer jsem to volala našemu doktorovi, abych mu řekla, co se stalo…ani jsem nemohla mluvit...chtěla jsem ji dát pitvat, ale v noci jsem nespala a rozmyslela jsem si to...doktor říkal, že by se stejně nic asi nenašlo - prostě byla to kombinace velmi silného a dlouhodobého nitrolebního tlaku a nemocných ledvin...tak už jsem ji nechala v klidu, ať by se našlo cokoliv, nikdo a nic mi milovanou Esmeraldičku nevrátí...
Esmeraldičko, Tvé tělíčko jsme pochovali v místě, kde nad ním na jaře rozkvete šípková růže. Ale tam, kde jsi nyní Ty, je jistě neustále spousta krásných květin, na které se již můžeš koukat a mezi kterými můžeš běhat beze strachu, že do něčeho narazíš. Nyní máš toho nejlepšího pána, který Ti nikdy neublíží. Počkej tam na nás s ostatními, kteří na nebeské pláně odešli před Tebou.
Miláčku, nikdy na Tebe nezapomenu, vždy mi budeš chybět, v pokoji, kde jsi bydlela a i v mém srdci po Tobě navždy zůstane prázdné místo…
----------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------------
Krásného dlouhosrstého kocourka Josífka jsem si přivezla, podobně jako spoustu jiných bezprizorních a týraných koček, z Jaroměře.
Eliáš
- Dlouhosrstého kocourka Eliáše k nám donesli lidé, kterým se jednoho dne usadil na prahu. Někdo ho vyhodil z auta, Eliáš nějakou dobu doufal, že se pro něj jeho lidé vrátí, ale to se bohužel nestalo. Tak si začal hledat nový domov sám. Jenže odevšad ho lidé vyháněli, cizí kocouři se s ním prali. I v domě, na jehož prahu se Eliášek rozhodl usadit, měli nevykastrovaného kocourka, který přítomnost Eliáše odmítl tolerovat. Kluci se spolu rvali, a tak nezbývalo nic jiného, než Eliáška zase dát „o dům dál“.
Eliášek s velkou vděčností přijal moji péči, nechal si vytahat spoustu klíšťat, vystříhat zacuchané chlupy, učesat se, ošetřit uši i oči. Od začátku byl ke mně i k ostatním lidem velmi mazlivý, jen, když jsem se dotkla míst, kde byl pokousaný nebo zhmožděný, ohnal se po mně a zavrčel. Ke kočkám má však nedůvěru, spíše se shodne s naší fenečkou, která mu vůbec nevadí.
Postupně se z Eliáška stal nádherný kocourek s dlouhou srstí, mazlivý a k lidem velmi vstřícný, ke kočkám však stále nedůvěřivý, občas bojácný, což maskoval útokem. Mezi dvěma stálými staršími kocourky – třínohým osmiletým Minohou a desetiletým rezatým Fénixem však vzniklo obrovské nepřátelství. Proto, když jsem ho již vykastrovaného, odčerveného a naočkovaného dávala do nabídky, chtěla jsem pro něj domov takový, kde by byl jediným zvířátkem – obávala jsem se, že k dalšímu zvířátku by mohl Eliáš opět získat negativní vztah.
Štěstí nám přálo a již za několik hodin po zveřejnění inzerátu se mi ozvala paní, která o něj měla obrovský zájem. Bydlela v zabezpečeném bytě a žádné další zvířátko v bytě nebylo. Domluvily jsme se a hned odpoledne si pro Eliška přijela.
Zpočátku, dle zpráv, bylo vše v pořádku. Eliáš byl vstřícný, mazlivý, v novém prostředí si dobře zvykal. Zanedlouho však paní začala telefonovat, že se Eliáš s ní občas pere, že ji napadá, zvláště v noci, když se ho nechtěně dotkne. Začala být z něj nešťastná, proto jsme se domluvily, že mi Eliška raději vrátí.
Eliáš přijel, vše u nás hned poznal, paní si odvezla jinou kočičku, se kterou je velmi doteď spokojená a obě jsou šťastné, ale pro naše kočky začal tak trochu horor. Eliáš napadal každého a každou, bezdůvodně se na ně vrhal a pral se. Kočičky se po zahradě začaly pohybovat stylem „plížením, plazením vpřed“, některé, když ho viděly, raději se obrátily a prchaly pryč. Nepřátelství s Minohou a Fenixem pokračovalo a stupňovalo se…
Postupně, během dalších čtyř měsíců, se Eliáš alespoň částečně zklidnil – když předtím pokousal několik koček – ale já jsem došla k názoru, že Elinek je neumístitelný. S kočkami se nesnese, s člověkem se chvilku mazlí, ale náhle zákeřně napadne, kousne, škrábne…
Proto Eli zůstal u nás. Během času si tu krásně zvykl. Vím, že za jeho často nevhodné chování mohou především ústrky a zlé zkušenosti z předchozího života. Myslím si však, že je u byl velmi šťastný, my jsme mu to štěstí přáli a ze všech sil se snažili s ním „vyjít“. A všichni návštěvníci ho obdivovali, protože se z něj stal opravdu překrásný kocourek. Ale co víc - postupně se z něj stal i veliký mazel a vítací kocourek...
Brzy byl i virtuálně adoptován paní Pavlínou, která za ním k nám jezdila a mazlila se s ním. Jenže, když nám všem začalo být krásně, opět přišla rána, nečekaná, zlá, nevysvětlitelná... Eliášek onemocněl chorobou, proti které se nelze ubránit, proti které nelze bojovat, chorobou, se kterou se vždy pouze prohraje... Strašná FIP opět zvítězila a Eliáška nám 4. 6. 2011 v jednu hodinu odpoledne navždy vzala. Zemřel ve dvojí náruči - své virtuální paničky a v mé.
Elinku, Tvá virtuální panička, která Tě měla moc ráda a která se s Tebou přišla rozloučit a vyprovodit Tě na poslední cestě, Ti vzkazuje, že Ti moc a moc děkuje... Děkuje za to, žes jí dodal strašnou energii a sílu do dalšího hledání ztracené Micinky tím, když při její návštěvě u nás jsi seděl u plotu, koukl se na ni a "hupsnul" jí do klína. Ona už tehdy všechno vnitřně vzdávala, byla přesvědčená, že už nic nemá cenu. Ale Tys ani nečekal na hlazení a rovnou "hupsnul"... To bylo tak zvláštní a pro paní Pavlínu nezapomenutelné... Ale ani já na Tebe, miláčku, nikdy nezapomenu. Hajáš společně s Divunkou pod krásnou jabloní, v místech, kdes tak rád vždy lehával a odpočíval. Chybíš nám a vždy chybět budeš. Bylo nám dopřáno strávit spolu jen velmi krátkou dobu...Sbohem...
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dne 26.10.2011 od nás navždy odešla bílá hluchá kočička Bělinka. Krásná bílá kočička Bělinka 
se nedaleko našeho domu objevila na jaře loňského roku. Nevím, odkud se tady vzala, nikdy dřív jsem ji nepotkala. Byla neuvěřitelně hubená a neuvěřitelně plachá…Později jsem zjistila, že je i hluchá, jak často bílé kočičky bývají. Začala jsem jí u keře nechávat misku s krmením a později se Bělinka odvážila i k nám na zahradu. V létě jsem se od sousedů dozvěděla, že jakási bílá kočka u nich v seníku (my tady nic takového nemáme) porodila čtyři koťata. Hned jsem věděla, že to byla "naše" Bělinka. Ač kočička byla i nadále nepřizpůsobivá a nesmírně bojácná, přece jen hlad byl silnější a ona k nám začala pravidelně chodit opatrně na jídlo, nakonec se odvážila i do chodby..., ale většinou papala ve sklepě, kam se jde přímo ze zahrady...Než sousedé odjeli na dovolenou, ještě mi řekli, že kočička koťata přestěhovala k nim kamsi do garáže…A tak jsem denně lezla přes plot, abych ji nakrmila a později i koťata....
. Jako maminka plachá není, ale příliš přítulná také ne. Bělinka je však stále nepřizpůsobivá a velmi bojácná. Bohužel mne k sobě nenechá ani přiblížit se, natož aby se nechala ošetřit, třeba oči, které by nutně ošetřit potřebovala... Určitě má i další neduhy, jenže její léčení není možné, nenechá se chytit...… Když vejdu do pokoje, vidím jen bílý blesk, jak se vrhá do nějakého úkrytu. Ale alespoň je v bezpečí, v teple a má kvalitní krmení. Může si i chodit do voliéry. Bělinku jsem navrhla k virtuální adopci a doufám, že přece jen někdy se mi podaří se k ní přiblížit a pomoci ji ještě víc, než jen pouze teplým domovem a kvalitním krmivem.