Velmi zpožděné ohlédnutí za kočičím rokem v hradeckém depozitu
19.05.2008
Ano, začala jsem toto povídání psát začátkem února, pozvolna při své velké
vytíženosti pokračovala, ale bohužel, psaní jsem nedokončila. Když jsem se trošku dostala ze stresů a strachu nad Silvínkem, když jsme s březími kočičkami měly za sebou úspěšně tři porody, z nich dva císařem, přišla rána největší v podobě strašné infekce, kterou mi sem donesla jedna překrásná kočička. Ta, chuděrka, zemřela, ale od ní se infekce přenesla na malá koťata i jejich neočkované mámy – a koťata začala umírat. Ač se mi chtělo umřít také, vzdát jsem se nechtěla a o život ještě živých koťátek jsem s nemocí svedla velký boj. A při něm nebyla ani chvilka času na psaní…Ke své zprávě jsem se vrátila až teď, když se u nás situace trošku zklidnila, přestože loňský rok již dávno uplynul a již dávno začal rok nový. Ale protože jsem slíbila zprávu dokončit, pokračuji nyní, ač je mi jasné, že přicházím „s křížkem po funuse“.
Kdybych vypisovala osudy kočiček jen z jednoho uplynulého roku, byl by z toho sáhodlouhý román, který, bohužel, nemám čas napsat a ani Vy byste neměli čas ho číst.
Tak jen krátce a snad stručně…
Takový přehled a ohlédnutí si dělám každoročně. Vždy ale jen pro sebe, protože u svých kočiček funguji jen sama. Tak tomu bylo i vloni, na tom se nic nezměnilo, změnil se však radikálně počet přijatých a zachráněných zvířátek…V minulých letech se ročně jednalo o deset, patnáct umístěných zvířátek, v roce loňském – zdá se – jsem „prošla ohněm“. Nikdy bych nevěřila, že se to dá v jednom člověku zvládnout, ale opět jsem si ověřila, že skutečně platí rčení „ Co tě nezabije, to tě posílí“. Musím říci, že jsem opravdu občas byla na zhroucení naprostým vyčerpáním a únavou – ale nezabilo mě to, žiji dál – a skutečně se zdá, že se i cítím „posílena“. Dříve, když počet koček přesáhl číslo třicet, jsem si rvala vlasy a zoufala si. Teď, když nějakou dobu počet kočiček a koťat přesahoval číslo sedmdesát, jen jsem se snažila o jejich i své přežití, ale hlavně vyléčení, ochočení a pěkné umístění.
Když přemýšlím nad uplynulým rokem, musím říci, že začal – na rozdíl od letošního
– moc pěkně.
Právě na Nový rok si ke mně přijeli noví a fantastičtí páníčkové z Prahy pro kocourka Samuela, kterého jsem si přinesla z veteriny předchozího roku o prázdninách, byl tam donesen s průjmem a na utracení jako zbytečné tříměsíční koťátko. Několik dnů předtím, právě na Štědrý den, jsem umístila maličkou kočičku Darinku, kterou jsem přivezla z Jaroměře, kde učím, běhala tam jako bezprizorní koťátko. Odnesla si ji paní, která již ode mne tři kočičky měla a chtěla o Ježíškově narození dát domov dalšímu chudáčkovi. Takže nový rok začal umístěním a tím se zřejmě spustil umísťovací celoroční kolotoč. Předchozího roku jsem na podzim přivezla z Prahy 5 koček 5 – 7 měsíčních, byly u popelnic v lokalitě, kde je lidé trávili, kopali do nich nebo je přejelo auto. Nikdo v Praze je nechtěl. Říkala jsem jim „pražské kobry“, protože byly velmi ustrašené, a proto i divoké, syčící, kousavé a útočné. Pochybovala jsem, že se mi je podaří ochočit a umístit. Báli se jich i na veterině, kde musely absolvovat očkování, kastraci, jeden z nich, nešťastný Pizíček, také dvě operace čelisti, měl ji rozkopnutou. Byli to rezatý Mišounek, rezatý nemocný Pizíček, želvovinová Žofinka, černobílý Smítko a černobílá Bubetka. Ale ochočovala jsem a ochočovala a začátkem roku začala umísťovat. Tedy heslovitě: LEDEN 1.1. odchod sedmiměsíčního SAMUELKA do Prahy – čekali na něj dva skvělí kočičí kamarádi – ale to ještě netušil, že mu v létě přibudou ode mě další tři. 1.2. odchod černobílé roční LUFINKY do Pardubic, zachránila jsem ji i se SKLEPNIČKOU z míst, kde jim hrozilo zastřelení. Lufinka byla jednou z nejhodnějších kočiček,které u nás žily, zřejmě také proto setkala se šikanou koček dominantních. Nyní žije jen se svou paničkou, která se jí celý den věnuje. SKLEPNIČKA zůstává u nás. 13. 1. při marném hledání nešťastného kocourka BOBÁSKA po Vojenicích a okolí jsem našla bezprizorní kočičku KRÁSULKU s malým synkem JONÁŠKEM, jediným kotětem, které jí zbylo. Ostatní koťátka jí dle svědků roztrhaly kuny.A tak se velmi plachá a ustrašená Krásulka s ještě ustrašenějším Jonáškem přestěhovali do Hradce. 18. 1. u jednoho hradeckého supermarketu bylo nalezeno malé černé kotě ROZÁRKA, mazlivé a vděčné. U nás se hned spřátelilo s dalšími kočičkami. 18. 1. odjel rezatý osmiměsíční MIŠOUNEK (pražská kobřička) do Prahy – aby se mi po dvou dnech vrátil. Páníčkové o něj zprvu velice stáli, ale během jednoho dne „poznali“, že ho nemohou mít tak rádi, jako předchozího zemřelého kocourka a Mišounka mi přivezli zpět. Ale lépe pro Mišounka, protože zanedlouho našel rovněž v Praze jiné skvělé páníčky. 21.1 odchází černobílá osmiměsíční BUBETKA do bytu v Hradci Králové (druhá pražská kobřička), v novém domově na ni čekalo mainské mývalí kotě. 22. 1. se mi po třech měsících vrátila již umístěná černá šestiměsíční AMÁLKA, koťátko Marunky z Jeseníků – přijela ke mně se třemi devítidenními koťátky. Důvodem vrácení Amálky – alergie. 26. 1. jsem umístila malou černou ROZÁRKU k páníčkům, kterým zemřel kocourek a na doporučení veterináře si ke mně přišli vyprosit jiné koťátko. Rozárka jim okamžitě dala spoustu radosti a dává dodnes. ÚNOR 5. 2. odjel osmiměsíční krásný rezatý MIŠOUNEK, nedávno po dvou dnech vrácený. Tento domov již vyšel, bydlí v Praze se skvělými páníčky, se kterými se občas se navštívíme. 23. 2. odchází do nového domova v Hradci černobílý šestiměsíční kocourek SMÍTKO, bydlí u velmi milé a svědomité slečny, která ho chodila měsíc navštěvovat a hrát si s ním, aby si na ni zvykl. Dnes se již jmenuje LEOŠEK. 24. 2. odchází po druhé do nového domova vrácená černá sedmiměsíční AMÁLKA, bydlí v krásném domku v Předměřicích, je právoplatným členem rodiny. 24. 2. přichází ze zahrádkářské kolonie v Pardubicích další kocourek, mramorovaný sedmiměsíční TOMÁŠ. Odtud jsem již umístila spoustu kočiček, neboť tam se kočky velmi surově vybíjejí a vraždí. 28. 2. přichází ze zahrádkářské kolonie v Pardubicích opět další další kocourek, osmiměsíční černý PETIK, plašánek, ten u nás žije doteď. BŘEZEN 5. 3. odchází do nového domova v Hradci Králové sedmiměsíční TOMÁŠEK z Pardubic. Doma na něj čekal starší kočičí kamarád a pejsci. 16. 3. odchází do nového domova želvovinová sedmiměsíční ŹOFINKA (další pražská kobřička), u jejích nových páníčků na ni již čekala její kamarádka „od popelnic“, černobílá Bubetka, které zemřel kamarád, nádherné mainské koťátko. Holky se již nepoznaly, ale během týdne se z nich staly nejlepší kamarádky. KVĚTEN 11. 5. odjíždí do nového domova plachý černobílý JONÁŠEK, byl o něj veliký zájem, ale on se stále moc bál. I teď, ale páníčkové ho moc chtěli, tak jsme se domluvili, že to zkusíme. A vyšlo to, Jonášek je velmi spokojený. 15. 5. přijela z Lanškrouna z nějakého továrního dvora vysoce březí trojbarevka PIŠKŮTKA. Tam jí vyhrožovali, že její koťátka jako vždy zabijí a ji zastřelí. Proto byla odchycena a dopravena ke mně. 30. 5. se Piškůtce u nás v obýváku narodilo 5 nádherných koťátek, ADÁMEK, EVUŠKA, ŠEDÍK, PUSINKA a MÁJA. Piškůtka byla velmi slabá a vyčerpaná, porodila jen díky pomoci mé dcery. Po porodu byla nemocná a musela se podrobit operaci. Všechna její koťátka se postupně umístila, Piškůtka však zůstává u nás. ČERVEN 7. 6. k nám přišla překrásná dlouhosrstá dvouletá kočička LILINKA, které se její majitelé zbavili s výmluvou na alergii. Po dvou letech společného života ji již prostě nechtěli. 17. 6. ke mně přišli dva malí týraní kočičí kluci – MÍŠA a RÍŠA. V pěti týdnech neuměli jíst, vylučovat ani chodit, navíc Míša byl těžce zraněný a měl velikou kýlu. Ale o těchto chlapečcích jsem již toho napsala spoustu. 18. 6. byla do nového domova umístěna LILINKA, odjela do Mladé Boleslavi k lidem, které si sama mezi mnoha zájemci vybrala a měla ráda, oni ji také moc a moc chtěli – aby ji po deseti dnech vrátili. ČERVENEC 1.7. se mi domů vrátila dlouhosrstá LILINKA – důvod - po bytě zanechávala chlupy…říkala jsem si, že jsem tak dlouho vybírala toho nejlepšího, až jsem přebrala…Lilinka byla velmi smutná a ve stresu mnohem více, než když byla odložená poprvé. Měsíc trvalo, než se trochu vzpamatovala a začala s námi zase komunikovat. A tehdy jsem začala hledat domov po druhé, domov, který už musel být pro Lilinku definitivní. Bylo mi velmi těžko, protože mi bylo Lilinky moc líto. Dobrá věc se však podařila a opět mezi mnoha zájemci, z nichž někteří byli opravdu skvělí, jsem vybrala paní z Prahy, která splňovala všechny náročné podmínky. Lilinka se u ní má jako opravdová královna – i se všemi poctami. 23. 7. ke mně přišla maličká tříbarevná kočička JULINKA z pardubické zahrádkářské kolonie, která tam jediná přežila „vraždění neviňátek“, ostatní koťata byla surově vybita. Odtamtud je třeba i slepá Zuzanka, která žije u mě. 25. 7. odjíždí do nového domova první z Piškůtčiných koťátek, šedomodrý chlapeček ADÁMEK. Doma ve Svitavách na něj již čekají tři kočičí kamarádky. 26. 7. odjíždí do nového domova – již druhého – krásná dlouhosrstá LILINKA. V novém domově na ni čeká jiný dlouhosrstý kocourek, krásný a hodný Kubíček. SRPEN 8. 8. nám zemřela krásná stříbrná kočička, princezna LEMURKA. Přišla z Pardubic velmi zdevastovaná, velmi dlouho se léčila a když konečně bylo lépe – nastal konec… 11. 8. začíná šílenství se zachraňováním kočiček ze svitavské KLECE. Přijíždějí ke mně „odpisové a mínusové“ kočičky - velmi plachý čtyřměsíční MILÁNEK se svou stříbrnou maminkou MILUNKOU a nemocní bráchové MÉĎA A BÉĎA. 12. 8. přijíždí další obyvatel KLECE – nádherná mramorka, asi roční ANIČKA. 18. 8. odjíždějí do nového překrásného domova v Praze, kde už od 1. ledna bydlí Samuelek, koťátka JULINKA z Pardubic, RÍŠA, jeden z dvojvyhozených koťat a ŠEDÍK, druhé z Piškůtčiných koťátek. 20 8. přicházejí ke mně dva malí nalezenci, asi čtyřměsíční bílí kluci, SNĚHULÁČEK S REZATÝM OCÁSKEM a SNĚHULÁČEK S TMAVÝM OCÁSKEM. 21. 8. odchází do nového domova druhý chlapeček z dvojvyhozených koťátek, maličký překrásný mramorek MÍŠA. Byl o něj veliký zájem, vyprosila si ho však moje kamarádka, proto také neodjel s bráchou Ríšou – a vše bylo špatně, Míša se mi po třech měsících jako nevyhovující kocourek vrátil. U nás byl pak dlouho ve stresu a nešťastný. 25. 8. odešla do nového domova v Pardubicích líbezná a mazlivá PUSINKA, třetí Piškůtčino koťátko. Doma na ni čekal kocourek, se kterým se hned spřátelila. ZÁŘÍ 2. 9. odchází do nového domova v České Třebové první kočička z klece, nádherná mramorovaná ANIČKA, již vykastrovaná a ochočená, odváží si ji rodina, která o ni velmi stála, Anička je jejich jedinou kočkou a druhým milovaným dítětem. 8. 9. odchází do nového domova Jonáškova máma KRÁSULKA, kočička z Vojenic. Tak hodnou, milou a skromnou kočičku jsme tu už dlouho neměli. Když byla Piškůtka nemocná, Krásulka ji obětavě u koťat zastoupila a vzorně se o 5 Piškůtčiných koťátek a ještě o Míšu a Ríšu starala. Hrála si s nimi, olizovala je, nechala je dumlat i své cecíčky, ačkoliv žádné mlíčko pro ně neměla. Nyní bydlí s jednou skvělou slečnou v bytě v Hradci Králové a myslím, že je z nich skvělá dvojice. 11. 9. nám umírá starý kocourek FIDÍK, prodělal dvě těžké operace, měl nádory, s nemocí statečně bojoval, ale oba jsme prohráli. Přišel k nám již jako starý zdevastovaný kocourek od sousedů, kteří se o něj nestarali. My jsme ho milovali a jsem moc ráda, že jeho poslední tři roky života byly šťastné, že měl vše, co neměl a nepoznal nikdy předtím. 16. 9. odjíždějí do nového domova v Praze bráchové z KLECE MÉĎA A BÉĎA. Doma na ně čeká kočička, která ztratila svého kamaráda a bylo jí moc smutno. Méďa je kamarád, Béďa ustrašený bojínek, ale v milujících rukách nové paničky se i z Bédi stává skvělý mazlivý kocourek. Dostávají krásná nová jména – JASOŇ A DRSOŇ. 22. 9. odjíždí do nového domova čtvrté Piškůtčino koťátko – tříbarevná holčička MÁJA. Doma na ni čeká černá kočičí kamarádka Anička. 28. 9. odjíždí do nového domova v Praze krásný mazlivý bílý kluk – SNĚHULÁČEK S REZATÝM OCÁSKEM. V Praze na něj čeká kočičí kamarádka Váňa. Kocourek od své milé paničky dostává nové jméno – SNÍŽEK, ale loučení dvou nerozlučných bráchů bylo velmi smutné. RÍJEN 9. 10. k nám večer „přišla“ maličká kočička SÁRINKA. Jedna známá paní slyšela z pod auta zoufalé mňoukání, měla strach, že tam najde přejetou kočičku, ale naštěstí se tam jen schovávalo vyděšené želvovinové koťátko, které si naše rodina okamžitě velmi zamilovala. cokoliv udělat, ani ho třeba odnést na tu poslední injekci. Až moji známí, kterým jsem nabídla, že zbylá koťata vezmu k sobě a postarám se o ně, ho vzali s sebou také. Z Pardubic ke mně přijeli kluci BALÚ, PROUŽEK A FLÍČEK, želvovinová holčička ARANKA a nešťastná, postřelená a těžce nemocná rezatá holčička ZLATUŠKA. 19. 10. se mi konečně podařilo přesvědčit paní, která na chalupě krmila bílou kočičku, aby ji odchytila a i s koťátky přivezla. Její maminka tam již, bohužel, zbytečně zahynula, tehdy se mi tu paní přesvědčit nepodařilo…Bílá dlouhosrstá SNĚŽENKA a její tři děti odjely vzápětí do sezemického depozita k paní Pavle, člence našeho OS, kde Sněženka našla trvalý domov a její děti byly ve velmi brzké době umístěny. V tento den také na kozí farmu v Krkonoších odjíždějí 4 krásná koťátka z KLECE a dvě bezprizorní koťátka z Olomouce. 23. 10. pokračuje klecové šílenství a ke mně přijíždí 15 koťátek vykoupených z KLECE. Jsou to IVÁNEK, TOMINKA, FIALKA, BEZINKA, ORLÍK, TYGŘÍK, DIBLÍK, DRÁKULKA, WOLFÍK, ŠPIČKA, PETRKLÍČEK, PRVOSENKA, JASMÍNKA, TULINKA A ZORRINKA. Všechna koťátka mají průjem a rýmu, téměř všechna mají velmi zanícené oči, nejhůř jsou na tom Bezinka a Fialka. Většina koťátek je velmi plachých a vyděšených, takže odčervit, odblešit a léčit je velký problém. 26. 10. odchází do nového domova MILUNKA, nádherná stříbrná kočička, maminka MILÁNKA. Nechtěla jsem Milunku umísťovat, ale zájemkyně se do ní velmi zamilovala, chodila ji navštěvovat, mazlila se s ní a podmínky u ní doma byly víc než dobré. Bylo mi moc smutno, ale říkala jsem si, že se tam Milunka bude mít moc dobře. Milunce se však velice stýskalo, plakala a Milánek u nás ji stále hledal.Proto se mi Milunka po dvou dnech vrací domů, já jsem byla ráda a slíbila jsem jí, že už ji nikomu nedám. Shledání maminky se synkem bylo velmi dojemné. 27. 10. odjíždí kocourek BALÚ, koťátko z pardubické zahrádkářské kolonie, doma ve Slaném na něj čeká malý přátelský pejsek. 30. 10. přijíždí z klece asi pětiměsíční nemocný a velmi vystrašený a plachý kocourek TADEÁŠEK. 31. 10. ode mě odjíždí do Prahy pět nejzdravějších koťátek z klece, paní Eva se nabídla, že se o ně ve svém depozitu postará a to také beze zbytku splnila. Koťata vypiplala a všechna umístila. LISTOPAD 2. 11. odchází do nového domova další kotě ze zahrádkářské kolonie – želvovinová kočička ARANKA. Zůstává bydlet v Hradci Králové u jedné skvělé a svědomité paní a dostává jméno ŠMUDLÍK. 3. 11. odešla do nového domova v Pardubicích maličká krásná mramorka TOMÍNKA z klece. 5. 11. přijíždějí další koťátka z KLECE, tentokrát jich je 6, dalších 6 přijelo do sezemického depozita k paní Pavle a odtud odjela do dvou depozit v Praze, u mě přibývají BRIŤÁČEK, BRÁCHA, SESTŘIČKA, ČOKINKA, NATÁLKA a FÍBÍNKA. Toto jsou poslední koťátka, která se podařilo z klece vykoupit, ostatní náhle kamsi nenávratně zmizela, neboť se o klec začala velmi zajímat veřejnost. 9. 11. do nového domova odjíždí britský černý kocourek BRIŤÁČEK z klece, dostává jméno FILÍSEK, zanedlouho po něm odjeli dva malincí sourozenci z klece - BRÁCHA a SESTŘIČKA, zůstávají bydlet u mladých manželů v Hradci Králové a dostávají krásná nová jména ALBI a MILAGROS-MILINKA. 16. 11. do nového domova v Jaroměři odjíždějí bráchové z pardubické zahrádkářské kolonie FLÍČEK a PROUŽEK. Oba kluci se mají exkluzívně. Tentýž den odjíždí ještě další pár kluků z klece – kocourci ŠPIČKA a PETRKLÍČEK. Projevil o ně zájem pán z Pardubic, doma jim připravil velmi dobré podmínky, netušil však, že po dvou měsících se situace změní a kocourci se budou muset vrátit ke mně. 17. 11. odjíždí k Brnu další nádherná kočička z klece, zprvu velmi plachá kočička JASMÍNKA. 19. 11. ke mně ze Svitav přijíždí 6 kočičích sourozenců, kteří byli i s maminkou odchyceni v tamní zahrádkářské kolonii, původně bylo koťat 9, tři se umístila ještě před příjezdem ke mně. Jsou to samí mourečci a želvičky, kluci KUBÍK, ROBÍK , TOBÍK, holčičky ORANŽÍNKA, ČÁRKA a JOSEFÍNKA. Této skupince jsme říkali Devítikoťata. 20. 11. je černý den v našem depozitu, zemřela nám maličká kočička z klece, miloučká a milovaná ČOKINKA.Od začátku byla nemocná, stále zoufale mňoukala, společně jsme bojovaly nerovný boj s nemocí – a když se zdálo, že bude líp a slíbila jsem jí, že u nás zůstane, začala mít velký průjem, donesla jsem ji na kliniku – a večer mi doktor zavolal, že koťátko zemřelo. Náš smutek byl obrovský. Došla jsem si pro ni a její malinké tělíčko jsem uložila do hrobečku na naší zahradě k ostatním pohřbeným andílkům. 25. 11. odjíždí do nového domova v České Skalici krásná mourovatá kočička ORANŽÍNKA, první umístěná z Devítikoťat. V novém domově se jmenuje Nelynka. 29. 11. přichází dívka, která na podzim přinesla dva Sněhuláčky a přináší svou nevykastrovanou kočičku SISI se zbylými dvěma koťaty, další dvě jí zemřela. Takže se u nás i s maminkou Sisi ubytovávají bílý CLARK a dlouhosrstý modročerný KENT. Maminku Sisi jsem nejprve musela vyléčit a pak jsem ji dala vykastrovat. 30. 11. odchází do nových domovů pětice koťátek z klece. První odešla PRVOSENKA, sestřička Jasmínky a Petrklíčka, zůstává bydlet v Hradci a dostává jméno TEREZKA. Zanedlouho po ní odjíždějí za Prahu do Vraného koťátka ZORRINKA a FIALKA, přijela si pro ně úžasná rodina, která se o obě holčičky fantasticky stará. A závěr večera tvoří odchod dalších dvou koťátek z klece, dlouhosrstého IVÁNKA a malé něžné TULINKY. Odnášejí si je do svého bytu skvělí manželé, kteří už ode mne mají dvě kočičky –tzv. „pražské kobry“ (ale nyní již postelové mazlíčky) Žolinku a Bubetku. PROSINEC 1. 12. odchází do nového domova stříbrná polodlouhosrstá maličká krasavice FÍBÍNKA, opět další kotě z klece, v novém domově, který je v Hradci Králové, na ni čeká malý pejsek. A tentýž den si z Vrbičan u Prahy přijíždějí pro jednookou postřelenou ZLATUŠKU mladí, nesmírně obětaví, láskyplní a skvělí manželé. Takoví být museli, protože jinak by nepřicházelo v úvahu, aby tak handicapovanou kočičku dostali. Vůbec jsem se nechystala ji umísťovat, ale u těchto páníčků jsem opravdu neváhala. Doma již měli jiné 4, velmi opečovávané, kočičky. A se Zlatuškou odjíždí do stejného domova malinká dlouhosrstá NATÁLKA, jedno z nejmenších koťátek z klece, do kterého se pán na první pohled zamiloval. Kočičky se mají v novém domově neuvěřitelně dobře, mají ve svých páníčcích ty nejskvělejší rodiče a v této době ještě netušíme, že po Novém roce jim do jejich krásného domečku přibudou další dvě koťátka od nás – ale bohužel s „mezipřistáním“ v jiném, leč „nesvědomitém“ domově. 2. 12. odjíždí do nového domova druhé z „Devítikoťat“, roztomilá želvovinová kočička ČÁRKA. Přijíždí si pro ni sympatická slečna s přítelem a Čárka odchází do Nového Bydžova. 3. 8. 12. k nám ze Svitav přijíždí dlouhosrstá tříbarevka CINDA. Je velmi krásná, ale nedůvěřivá, někdo ji vyhodil a ona se bezcílně a bezradně potulovala, dokud ji lidé, kterým její osud nebyl lhostejný, neodchytili. Mášenka tedy ve svém pokoji má novou kamarádku. 14. 12. odchází do nového domova další z „Devítikoťat“, velmi přítulný a společenský mourovatý kocourek KUBÍK. Slečna, která o něj velmi stála, mi před tím mnohokrát volala, moc ho chtěla a když přišla, zdála se velmi sympatická. Zdání však klame, po třech měsících požádá o hlídání Kubíka, záminkou je nemocnice, ochotně jsem samozřejmě vyhověla. Kubík však přišel ve velmi špatném stavu, od začátku pobytu u nás se musel léčit, „jeho“ slečna už se k němu nehlásila, zapomněla na něj, ale stejně jsem se rozhodla Kubíka nevracet. Po vyléčení jsem mu našla nový, tentokrát již opravdu pěkný domov s velkou péčí nové paničky. 15. 12. – další, nesmírně černý den v našem domečku, zemřela nám naše milovaná a milující nás stříbrná kočička MILUNKA z klece, maminka kocourka MILÁNKA. Do poslední chvíle jsme netušili, že jí něco je, až poslední večer se zdála smutnější, doktor ji prohlédl, shledal, že ji zřejmě bolí páteř, dostala prášek a vše zase bylo dobré. A ráno jsem ji našla ležet v kuchyni na zemi mrtvou. Náš žal byl nesmírný, nikdo netušil, co se stalo, ani doktor, hned přijel a odvezl si ji na pitvu – a zjistilo se, že měla cystu, která zákeřně potichu rostla – a pak praskla…Museli jsme však svůj žal silou vůle překonat, protože bylo potřeba zachránit MILÁNKA, který bez maminky žít nechtěl… Milunka spinká vedle Čokinky. A statečný Milánek vše zvládl, stal se však naším nejopečovávanějším chlapečkem a synáčkem až do doby, než i on odešel do 16. 12. odchází Kubíkův bratr ROBÍK, k nerozeznání mu podoben. Přišla si pro něj mladá paní z Hradce, doma na něj čeká kamarád kocourek, se kterým se Robík hned spřátelil. Od paničky mám jen samé pochvalné zprávy. V tento den ještě přijíždí ke mně malý, plachý a nesmírně špinavý černobílý kocourek PIKOLÍNEK, u své chalupy ho jako bezprizorního odchytila paní, která mi v říjnu přivezla dlouhosrstou Sněženku se třemi koťaty. Pikolínek je nejen velmi plachý, ale je i nemocný, začervený, zablešený a má plíseň. To pro mě znamenalo nejen léčit jeho, ale proti plísni ošetřit ještě i ostatní kočičky, které s ním přišly do styku, kdo to zná, ví, jaká je to práce a jak zdlouhavé a často i neúspěšné to je léčení. 25. 12. do nového domova odešla maličká MÁŠENKA, koťátko, které vidí jen na jedno očičko. Vybrala si ho mladá rodinka, která si původně přišla pro jiného kocourka, ale Máša je svou přítulností naprosto okouzlila. Zůstává bydlet v Hradci Králové. 28. 12. kočičí rok pomalu končí a do nového domova odchází další koťátko z klece, černobílá BEZINKA, která se se svou sestřičkou Fialkou musela po příchodu z klece velmi dlouho léčit. Přijíždí si pro ni paní, která bydlí kousek za Hradcem a odváží si ji ke své druhé kočičce, modré carevně Micince. Carevna se chvíli na malou příchozí vztekala, ale dnes již jsou z nich nejlepší kamarádky. A tímto kočičí rok v Hradci Králové končí. Začal velmi skvělým umístěním kocourka Samuelka do nového domova a pokračoval příchodem a odchodem mnoha kočiček a koťat. Měl velmi dobrý začátek a snad, i přes všechen žal a bezmoc, lidskou surovost, krutost, hloupost a bezcharakternost, i dobrý konec. Starý rok mi přinesl mnoho obtíží, beznaděje, bolesti a žalu, ale i radosti a úspěchů z vítězství nad nemocemi a ze skvělých nových domovů. Seznámila jsem se v něm s mnoha fantastickými lidmi, kteří pro své osvojené kočičky vytvořili nádherné domovy, mnozí z nich se stali i mými přáteli. Také jsem se setkala, díky kočičce LILINCE, s paní Pavlou ze Sezemic, která se rovněž rozhodla pomáhat kočičkám a spolu jsme založily nové občanské sdružení KOČIČÍ NADĚJE. Veškeré záležitosti spojené se založením OS však za nás velmi obětavě a nezištně vyřídila jedna paní doktorka.