Rozloučení se Sisinkou
14.04.2009
Ještě před několika dny jsem se díky šťastnému nálezu Sněhuláčka radostí vznášela v oblacích a ani ve snu by mne nenapadlo, že zanedlouho budu muset napsat tu nejsmutnější zprávu, jaká může být...
Naše milovaná statečná Sisinka nám dnes zemřela.
Je 14. duben 2009…je večer, oknem hledím do zahrady, odkud na mne bliká hořící svíčka na čerstvém hrobečku pod šípkovou růží…
Ještě nedávno tady Sisinka bezstarostně běhala a nic ji netrápilo, ještě včera se tady vyhřívala mezi pampeliškami na sluníčku….Jak se to jen mohlo vše takto zkazit, proč se to muselo stát?
Stále bylo vše v pořádku, ale během Velikonoc si dcera všimla, že Sisince poblíž ocásku jakoby vystupuje páteř. Myslela, že je to vyhozená plotýnka, ale Sisinku to evidentně nebolelo...Druhý den však měla páteř vylezlou po celé délce a najednou i bříško se přes noc zvětšilo. Ještě jsme se s dcerou navzájem utěšovaly, že to třeba nic nebude, ale obě už máme velké zkušenosti...Volala jsem hned doktorovi a říkala jsem mu o svém strašném podezření...On ale věděl, že to nebude jen podezření, věděl, že tu hrůzu vždy poznám... Na veterinu jsme běžely, ale už jen pro potvrzení naší diagnozy...věděly jsme, že nešťastná Sisinka má FIP. Opět to byl pro nás nůž do zad, nečekané neštěstí, ani jsme si nedovedly představit, jak se s ním vyrovnáme. Doktor odebral tekutinu z bříška, dal pod mikroskop, říkal, že je to v rané fázi, ale to bylo celkem jedno, věděla jsem, že je to konec. Celou cestu domů jsme brečely, ale Sisinku jsme si ještě domů přinesly, bylo tak nádherně, ona si běhala po zahradě a vyhřívala se na sluníčku. Pak sama přiběhla domů a zalezla do svého pelíšku...Ale skoro nic nepapala. Avšak Sisinka normálně s ostatními kočičkami k papání většinou nechodila, vždy se na ně dívala ze svého stanoviště, které měla na věšáku nad mističkami, pak si slezla dolů, sedla si v chodbě na křeslo a čekala, až jí na to křeslo položím mističku s něčím lepším...Takže ani menší chuť k jídlu nás, když ještě nebylo vůbec nic vidět, tentokrát nevarovala, ale i kdyby, vím, že bychom stejně nemohly nic dělat. Žádný boj proti tomuto zákeřnému nepříteli neexistuje, každá bitva je už předem prohraná.
V neděli večer se Sisince přitížilo. Teklo jí z nosu, také v pusince ji bolelo...špatně dýchala. Bály jsme se, aby se nezačala dusit, spaly jsme u ní a já jsem byla připravena i v noci vyrazit na veterinu. Sisinka si ještě v noci otevřela moji skříň a zalezla si do ní. Ráno vylezla, přelezla si do pelíšku, když jsem šla do školy, loučila jsem se s ní, dělala jsem jí křížek na čelíčko a říkala jí, aby na mě počkala. Ona vrněla a vrkala...to bylo po šesté ráno. V devět hodin mi dcera volala - zůstala s ní doma, ač má praxi v nemocnici - že Sisinka dýchá strašně mělce, brečela do telefonu...a že s ní jde na veterinu. V 10.20 hod. Sisinka zemřela.
Byla to statečná kočička do poslední chvíle...po první injekci usnula, pak dostala tu druhou, která měla její dušičku už poslat do nebe, ale srdíčko prý stále tlouklo, stále bojovalo...Zbytek vyučování jsem probrečela.
Doktorka říkala, že byla už zcela žlutá, že tekutinou měla zalité i srdíčko.
Vždycky jsem se FIP bála, nedá se proti ní bojovat...A nikdo, ani doktoři, o ní celkem nic neví...Každá další zpráva potírá tu předcházející, navzájem si odporují a nakonec neplatí nic - a vakcinace je taky k ničemu...Neustále s naším doktorem pročítáme poslední studie o FIP, neustále hledáme v knihách, ale nakonec stejně nic nevíme.
Sisinka byla dcerčina kočička. Dcera Janulka letos končí medicínu, v létě se bude stěhovat za nastávajícím manželem do Bohumína, on už v Ostravě pracuje jako lékař...a Sisinku si chtěla vzít s sebou. Říkala vždy o ní, že je to její dítě...V Bohumíně mají velký byt, minulý týden si nechali zasíťovat balkon, mělo to být i překvapení pro paní Strišovou, od ní k nám Sisinka z ostravského útulku přišla. Sisinka se měla zase vrátit k Ostravě...
Ale teď je všemu konec. Sisinka, naše milovaná něžná kočička, už není, naše štěstíčko, které nás nikdy nezarmoutilo a vždy nám přinášelo jen lásku a štěstí, už je jinde...Stále vzpomínám na to, jak jsem ji prvně před třemi roky viděla na stránkách ostravského útulku ve trojici s pejskem Bobinkou a kocourkem Fidem, jak volají SOS. Vzpomínám, jak jsem se rozhodla, když po těžké operaci třínohou Sisinku nikdo nechtěl, že si ji vezmu já, jak jsem se na ni těšila, jak jsem paní Strišové napsala první dopis, ve kterém jsem o ni požádala, jak jsem se o ni bála a byla nervózní, když k nám cestovala z Ostravy. Jak přijela a hned si začala hrát…Jak tady hned zdomácněla... Jak se spřátelila s naší starou fenkou Kristýnkou. Jak byla první kočičkou, se kterou se setkala moje maličká vnučka Haninka. Jak první Haninčino slovo bylo “čičí“, jak díky Sisince má Hanička kočičky tak ráda. Jak se milovala s kocourkem Samuelem.
Než se k nám Sisinka dostala, prošla peklem, v Ostravě ji někdo vyhodil z okna a ona si zlomila obě nožičky, následovalo několik těžkých operací a zdlouhavé léčení… – a já jsem doufala, že u nás má před sebou dlouhý a šťastný život.
Vše je pryč. Opravdu je to nůž do zad, ostrý a nečekaný.
Byla tady jistě šťastna, ale byla tu jen krátce. Nevím, proč se to stalo, nevím, jaký byl podnět, aby vražedné viry najednou začali zabíjet. Nevím…
Máme tu spoustu kočiček, rádi je máme všechny, ale, jak už to chodí, některé máme rádi víc...A právě mezi ně patřila naše třínohá statečná Sisinka.
Stále ji vidím před sebou, jak běhala tím svým typickým poskokem, jak se válela v trávě, jak uměla šplhat po stromech, stále tomu neštěstí nemohu uvěřit.
Děkuji osudu, že jsem se s tak úžasnou kočičkou mohla setkat, že jsem se o ni mohla starat, že jsem si mohla užívat její lásky, oddanosti a vděčnosti. Děkuji, že mi byla alespoň na krátkou dobu svěřena… Věřím, že byla u nás šťastna. Že tu prožila sice krátký, ale plnohodnotný život.
Nikdy na Tebe, milovaná Sisinko, nezapomeneme, vždy nám budeš chybět a Tvé místo zůstane navždy prázdné. Vím, přijdou jiné kočičky, ale Tys byla jen ta jediná…
Do Ostravy pojede Žolinka a její bratříček Sisík, který před rokem dostal jméno podle Tebe…
A Ty už zůstaneš navždy se mnou v Hradci. Tvá nešťastná Hanka.