Goro je asi roční pes, kříženec balkánského honiče. Potkali jsme se v chorvatském letovisku
Podgora ve střední Dalmácii, hned první den naší 14-ti denní dovolené. Při prvním setkání
jsme mu moc pozornosti nevěnovali, jen jsme si říkali, jaký je to krásný pes a divili se, že šel
městem sám.
Pak jsme ho potkali znovu a mysleli si, že je to pes někoho místního, který má takovou
volnost. Při dalších setkáních jsme si všimli, že pejsek sice vypadá zdravě a je dobře živený,
že ale zoufale hledá, ke komu by se přidal. Vypadalo to, že je ztracený.
Zeptali jsme se na něj naší domácí a ta nám řekla, že se tu potuluje už mnoho týdnů a že
nikoho nemá. Byla z něj moc smutná. Sama má dvě feny labradorky a tři kočky. Snaží se
podporovat místní opuštěná zvířata, ale více nežli podání trochy jídla či vody pro tohohle
pejska udělat nemůže. V Chorvatsku prý útulky zatím moc nefungují, umístit psa není kam,
pokud si ho nevezme někdo rovnou z ulice. A upozornit na psa policii se prý rovná rozsudku
smrti. Psa odchytí a utratí, v lepším případě dají do přeplněného útulku a utratí ho za měsíc.
My máme doma 7 kočiček, které nás naučily, že domácí zvířata mají svou čistou duši, která
prožívá neuvěřitelnou škálu emocí. Mohou a potřebují někoho milovat, dokážou mu to dávat
denně najevo, ale také mohou trpět, když o ně není správně postaráno.
Uvědomili jsme si, že situace tohoto ztracence vůbec není dobrá. Každou chvíli se s ním
někdo zastavil, pohladil ho, ale pak šel dál. Goro za takovými lidmi chvíli smutně koukal, pak
se otočil a šel to zkusit k někomu jinému. Dostával od turistů, co zrovna měli při sobě, občas mu nějaký rekreant schoval pár kostí od večeře.
Asi čtvrtý den naší dovolené jsme Gora našli ležet na kousku trávníku v ruchu kolonády.
Vedle něj ležel nedojedený kornout od zmrzliny, který mu asi někdo nabídl. Goro ležel na
boku a na první pohled se nehýbal. Bylo to těsně vedle silnice a tak jsme se vyděsili, že ho
třeba srazilo auto. Nějaká slečna mu tam zrovna celá nešťastná zkoušela dát trochu vody do
plastové misky, ale on nereagoval. Až teprve, když mu trochu pokropila tlamu, Goro s leknutím vyskočil. Byl děsně unavený, opuštěný a nešťastný. Šel jsem domů s velmi nepříjemným pocitem, moje žena s brekem. Na chodbě jsme potkali domácí a osud
ztraceného pejska znovu probírali. Kdyby si ho tak někdo vzal, říkali jsme si. Jenže pes je tady už mnoho týdnů, rekreanti si ho těžko odvezou a místní se k osvojení nemají. Měli jsme pocit, že něco udělat musíme, že ho nemůžeme nechat jeho osudu. Manželka ještě ten
večer rozeslala několika útulkům, jejichž stránky sleduje, emaily s dotazem, co by mohla pro
pejska udělat. Ráno přišly odpovědi od lidí, kteří mají mnoho zkušeností se záchranou
pejsků. Nabídli, že se o psa postarají, pokud ho přivezeme. Popisovat naše zjišťování a
rozhodování, co udělat by bylo na dlouho. Zkráceně jsme se rozhodli, že pejska odchytíme,
stráví s námi zbytek dovolené, zařídíme vše potřebné a dovezeme ho do útulku v Čechách,
kde se o něj postarají a najdou mu nového páníčka.
Nyní jsme ve fázi, kdy je Goro s námi již 5 dní, je očkovaný, odblešený, odčervený,
prohlédnutý veterinářkou a shledaný zdravý, očipovaný a má očkovací průkaz s náležitostmi
pro cestu do Čech. Máme krmení, mističky, deku, hračky, vodítko, obojek a pamlsky.
Původně jsme si mysleli, že toto bude to hlavní, co bude nutné zařídit. Jenže pár dnů
s Gorem nás vyvedlo z omylu. Už první den jsme začali zjišťovat, že Goro není běžný pes.
Plemeno mu dává do vínku skvělý charakter a někdo ho evidentně znásobil velmi vhodnou
výchovou. Ten pes je prostě dokonalý a my jsme se do něj zamilovali. Doma ale máme 7
kočiček a většinu dne jsme v práci, takže bychom se mu nemohli dost věnovat. Velmi nám ale záleží na jeho dalším osudu a proto vzniklo toto povídání, aby pomohlo najít toho pravého, nového pána. Když jsme si pro něj byli na ulici, tak si nechal dát obojek, připnout na vodítko a vcelku bez protestů šel s námi do domu. Tam měl ale velký problém se schody. Nožičky se mu rozjely, nahoru nechtěl. Neviděl jsem jinou možnost a psa vzal do náruče. Vyšel jsem s ním dvě patra a on se nechal odnést! Znali jsme se pár minut. Druhý den na první venčení jsem ho nesl po schodech dolů, nahoru pak od půlky, odpoledne dolů do půlky a napotřetí už šel sám. A tak je to s Gorem se vším. Pokud by náhodou něco neuměl napoprvé, což se moc nestává, tak podruhé už to udělá s pomocí a potřetí sám.
Je evidentní, že někdo ho velmi intenzivně cvičil. Vypadá to, že Goro vyrůstal ve společnosti dalších psů. Psy miluje a s každý by se přátelil. Chodí vzorně na vodítku, nedělá mu problém jít u nohy nakrátko, když má volnost, jde spořádaně napřed, s vodítkem se nepere. Když ho náhodou omotá kolem lampy, tak se zcela samozřejmě vrátí a šňůru uvolní. Když se mu šňůra dostane pod nohu, tak jí elegantně překročí. Reaguje na jemné zatažení vodítkem, jako by tušil, kam se má jít. Když jdeme kolonádou, všichni se otáčení a koukají, jak je ten pes krásný a jak poslušně jde s páníčkem. Trochu se stydím, že si užívám cizí zásluhy, ale obdiv lidí je příjemný. Goro je stopař a pořád šmejdí. Vše očichává, ale nemá problém se
svého směru vzdát a jít s pánem tam, kam chce on. Je to pro něj nějaké samozřejmé.
Máme tady motorový člun, se kterým jezdíme na pláže mimo běsnění letoviska. Poprvé se Gorovi do lodě nechtělo, neznal to. Musel jsem ho tam přenést. Určili jsme mu místo na zadní sedačce. Nechtěl tam vydržet, museli jsme ho přidržovat. Na pláži jsem ho z lodě vynášel. Dnes, kdy jsme jeli asi popáté, Goro do lodi sám nastoupil a automaticky zaujal své místo. Cestou koukal okolo, nebo si lehnul a odpočíval. Na pláži počkal, až vyložíme potřebné věci, protože už to znal, a pak elegantně vyskočil na mělčinu. Na pláž vozíme Gorovi podložku a slunečník. Hned napoprvé pochopil, že podložka je jeho a také, že pod slunečníkem mu nebude horko. Pokud mu horko je, tak si zajde na mělčinu, tam sebou žuchne a chvíli se tam chladí.
Zjistili jsme, že Goro byl v Podgoře velmi populární. Mnoho místních ho sledovalo, ale nikdo si ho neosvojil. Když jsme s ním začali chodit na procházky, tak si na nás najednou místní začali ukazovat a už se mnohokrát stalo, že nás i oslovili. Vždy se ptají, jestli je to náš pes a jestli je to ten, co se tam toulal. Když jim řekneme, že je to on a že jsme si ho vzali, tak jsou nadšení a všichni říkají, jaký je to super pes. Evidentně tady při svém potulování udělal svým zevnějškem, ale hlavně inteligencí veliký dojem. Potkáváme tady Gorovy známé z jeho tulácké éry, kteří se tak stávají našimi známými.
Bylo by to na dlouhé povídání, nežli bychom se dostali k pointě, kterou je, že Goro je jedinečný pes, který potřebuje specifického majitele, který ocení jeho vlastnosti a dokáže mu dát to, co Goro potřebuje.
Potřebuje aktivitu, pestrost programu, lásku, pochopení. Dále pak rázný povel, který s radostí splní a následně si přijde pro pochvalu. Potřebuje přiměřenou míru volnosti a pravidelný výcvik. Pokud toto bude mít, bude on milovat svého pána a dávat mu to najevo svou oddaností a poslušností. Goro se nesmí dostat k majitelům, kteří nemají čas, chuť, nebo schopnost se psem trávit dost času a cvičit ho. Klidně může jít do rodiny s dětmi. S paní bude v kuchyni koukat, co dělá a vůbec nebude loudit odřezky, protože to on nedělá. Budechápavě koukat, pokud mu bude něco vyprávět, občas jí něco sám řekne, otře se jí o nohy, nebo se jí k nim rovnou složí a oddaně nastaví břicho. S dětmi se bude honit na zahradě a nebude mu vadit, když ho v zápalu hry někde nešetrně popadnou.
S pánem bude chodit hrdě na procházku a ukazovat všem známým, co se nového naučili. S rodinou bude jezdit na výlety i dovolenou, auto mu nedělá problém. Všude bude středem pozornosti, protože je tak akorát velký, aby se lidé nebáli, ale aby si ho všimli.
Goro by zřejmě mohl být i mysliveckým psem. Miluje přírodu, jeho plemeno bylo vyšlechtěno k lovu a stopování. Gorův nos neustále větří, každého psa při procházce oznámí daleko předtím, nežli ho vidíme.
Jediné, na co bude nutné dát nějaký čas velký pozor, bude volnost. Goro je ještě mladý a zřejmě se zaběhl kvůli nerozvážnosti nebo neuposlechnutí příkazu k návratu ve chvíli, kdy ho něco zaujalo. Pak prožil mnoho týdnů bez pána. Miluje lidi i psy a nikdo mu zatím zřejmě neublížil. Je důvěřivý a bezelstný. Pokud by dostal příliš brzo volnost z vodítka, mohl by se snadno znovu zaběhnout. TOLIK OD OBĚTAVÝCH NÁLEZCŮ...

Gorův příběh má velmi šťastný konec.

Obětaví mladí manželé Veselí Gora skutečně do ČR přivezli. Bylo to obtížné, ale oni to zvládli. A nejúžasnější na tom je, že Goro rovnou od nich šel do bytu nového majitele, který se na pejska již moc těšil, vše si pro něj připravil a s manželi, kteří Gora zachránili, bude v kontaktu. Podle prvních zpráv se má Goro moc dobře a je šťastný.  A my jsme šťastni s ním. Moc a moc děkujeme manželům Veselým, kteří k utrpení ztraceného pejska nebyli lhostejní a udělali to, co by udělal málokdo. Hanka S.