Jednoho dne u nás zazvonil telefon, a neznámý mužský hlas mi sděloval, že na jednom hradeckém staveništi blízko cesty leží kočička a kojí tři čerstvě narozená koťátka. A že neví, co by si měl s tímto zjištěním počít. Ale protože bylo třeba jednat velmi rychle, venku byla zima a staveniště bylo blízko hospody, kde se opilci bavili tím, že po kočičkách házeli lahvemi, pán sehnal přepravku, kočičku i s koťaty naložil a přivezl k nám. A tak se k nám dostala máma Bonička a její tři malinké, ještě slepé děti – Cácorka, Cipísek a Cílinka. 

Z počátku se zdálo být vše v pořádku, ale po několika dnech bylo jasné, že Bonička začíná být nemocná…S ní bohužel onemocněla i všechna její koťátka a i přes okamžité zareagování, boj veterinářů i můj nejprve zemřela maličká Cácorka a ještě ten den i její bratříček Cipísek. Bylo to strašné, k neunesení, ale bylo třeba bojovat dál o mámu a její poslední kotě. Bonička se z těžké nemoci díky každodenním injekcím a infuzím zcela uzdravila, ale Cílinka byla nemocná dál. Modlila jsem se ať té nešťastné kočičce zůstane alespoň jedno kotě…a Cílinka zůstala. 

Jenže, protože onemocněla tak malinká, následky  panleukopenie byly těžké. A čím byla Cílinka větší, tím byly následky zřejmější. Nejen, že jí „ujížděl“ zadeček, zjistili jsme, že malá kočička skoro nevidí a hlavně, že má poruchu CNS, neudrží rovnováhu a stále padá. My jsme tyto hrůzy viděli, ale Cílinka o nich, pochopitelně, nevěděla a jakmile jí bylo lépe, užívala si znovu nabytého života. Cílinka i přes své velké postižení je kočička velmi vitální, až hyperaktivní, statečná a veselá. Její neuspořádaný a neurovnaný pohyb je často až směšný, když se snaží vyskočit, doběhnout, dostat se první k jídlu. Je mi jí moc líto, ale vím, že ona, i přes svůj handicap, je šťastná, protože si ho neuvědomuje. Ač nezvládne zdaleka vše tak, jako ostatní kočičky, žije tady svůj spokojený život, který je plnohodnotný. V žádném případě Cílinka netrpí, jen je prostě zcela jiná, než ostatní kočičky, je jiná, než by byla, kdyby se nesetkala s vražednou panleukopenií.

Cílinka není a nikdy nebude k umístění. Tady to již zná, vše má ohmatané a označené, má tu svou mámu Boničku a má tu nás. Oběma jsem slíbila, když byly tak nemocné, že si je nechám – tehdy jsem však netušila, že se Cílinka nikdy neuzdraví a že umístit ji opravdu nebude možné. Cílinka musí stále brát léky, nyní se k tomu ještě přidaly léky na žaludek, protože bez nich chuděrka zvrací, občas i krev. Často musíme provádět různá vyšetření, více či méně náročná jak pro Cílinku, tak hlavně finančně pro mne. Ač  Cílinku i její mámu miluji a jsem ochotna pro ně udělat cokoliv, přesto bych byla moc ráda, kdyby alespoň Cílinka našla nějakého adoptivního rodiče, který by mi s Cílinčiným náročným zaopatřením finančně pomohl. Nevím, jak dlouho bude Cílinka žít, doktoři říkají, že je zázrak, že vůbec ještě žije…ale na to myslet nechci. Přeji si, aby byla Cílinka i nadále šťastná, jako je nyní a ze všech sil jí v tom budu vždy pomáhat.

Mgr. Hana Smejkalová

Další fotky

Cílinku virtuálně adoptovala slečna Tereza Chlebovská.