Za devatero horami, za devatero řekami, lesy a údolími žila fenka Tess (moje maminka), kterou majitelé vyhodili z domu, když zjistili, že čeká štěňátka. Maminka nás porodila v lese za jednou chatovou osadou. Narodilo se nás jedenáct, krásných štěňátek, ale vlivem podvýživy mně pět sourozenců postupně zemřelo. Chataři naši rodinku trošku krmili, ale více se o nás nestarali.

Maminka Tess
 

Maminka nás od malička učila, že lidem se nemá věřit – jsou zlí a pejska, který je miluje klidně zradí a vyhodí. Až jednoho dne se o naší rodince dozvěděly hodné paní, které nás odchytily a začaly shánět pro nás nějaké ubytování. Nakonec se ubytování našlo o mnoho kilometrů dál a další hodná paní nás převezla do přechodného domova. Daly nás to takové hlučné obludy a vezly nás strašně dlouhou dobu – byla jsem ztuhlá strachy a všichni moji sourozenci a maminka také.

Maminka se na místě odmítala hnout a nová posluha jí musela vynést z auta a odnést do domu. Nás prcky také odnesly do domu a daly všechny do jedné místnosti, kde byla fůra schovávaček. Všichni jsme se schovali, i když nám posluha přinesla fůru jídla a odmítali jsme opustit své úkryty. Takhle to trvalo asi dva dny a pak jsem slyšela posluhu jak si mumlá, že to byla strategická chyba a že takhle by to opravdu nešlo ….

Takže začalo nové lovení – někteří moji sourozenci se trošku přestávali bát a chodili na jídlo i když v naší místnosti byla posluha – stačilo aby popošla pár kroků ke dveřím a už někdo statečný vystartoval k misce a začal jíst – pak se posluha bleskurychle obrátila (nebo ona si alespoň myslela, že bleskurychle :D) a čapla nebohé štěně a odnesla ho do jiné místnosti, prý na nějaké vymazlení. Takhle mi postupně odnesla všechny a zůstala jsem sama s maminkou. Když posluze došlo, že já se chytit nenechám, začala se vemlouvat mojí mamince – nabízela jí jídlo a u jídla se s ní mazlila – nevím proč, ale mamince se to líbilo – přestala zalézat a dokonce se těšila až posluha příjde – pak začala maminku pouštět ven mezi ostatní pejsky.

Za mnou posluha chodila také, ale někdy mě ani neviděla – pořád jsem se schovávala a odmítala opustit úkryt, když byla v místnosti. Říkala mně, že se sourozenci už mazlí, že odcházejí do nového domova. Na noc ke mně dávala moji maminku a říkala jí, ať mě přesvědčí se mi nic zlého nestane. Pak začala říkat, že přijeli jedni lidi pro kocourka a že se jim maminka moc líbila a že odejde i ona do nového domova. A že já nebudu moci zůstat v té místnosti úplně sama – takže další lov a ve chvilce mé nepozornosti mě ta osoba poslužná ulovila. Hladila mě, říkala mně že se mi nic nestane – ale tomu já nevěřím, maminka dřív říkala něco úplně jiného ….

Dala mě do pokojíčku, kde ještě byla moje poslední sestřička, ale i ta brzo odešla do nového domova. Dvakrát mě posluha ulovila, strčila do řvoucí obludy a jeli jsme k prý k nějakému vetovi – no nic moc - byla jsem ztuhlá strachy, dali mě tam na něco studeného a nějaký člověk mě ohmatával a prohmatával a nakonec mě píchl jehlou do kožíšku. Párkrát mě taky posluha ulovila a dávala mi buď nějakou vodu na kožíšek za hlavičkou a nebo mi do tlamky strkala nějaké divné a nechutné jídlo.

Postupně jsem rostla a žila v psí smečce a pokud mě posluha nechala na pokoji, tak mi bylo i docela dobře. Pak přišla jiná fenka – porodila u nás štěňátka a když štěňátka vyrostla – tak si s nimi začala hrát i v mém území – chtěla si asi hrát i se mnou, ale na mě tyhle hry byly moc divoké a tak jsem před fenkou začala utíkat – a ona mě od té doby začala honit. Tohle honění naučila i svá štěňátka, po jejích umístění i další štěňátka, která k nám přišla – na všechna štěňátka je tahle fenka moc hodná, můžou s ní dělat cokoliv a ona si s nimi neúnavně hraje – ale já se jí bojím a ona to cítí ….

Fenka i štěňátka mě s oblibou straší a pronásledují – stoupnou si okolo mě a dorážejí na mě a já se jich strašně bojím – bojím se tak, že se dokonce nechám vzít od posluhy a chovat a hladit, ale pořád jsem ztuhlá – nevěřím jí a nevěřím ostatním pejskům, nevěřím vůbec nikomu. A tak prosím, nenašel si se někdo, kdo by byl ochotný to se mnou zkusit? Někdo kdo by mi dal čas, abych začala věřit lidem. Někdo kdo bydlí v domečku se zahrádkou – na vodítku odmítám chodit, člověk je moc blízko a venku určitě číhá velké nebezpečí ….. Nemilovala bych ho hned, ale až bych mu začala věřit, tak bych ho určitě milovala strašlivě moc ....