Našli jsme ztraceného Sněhuláčka

12.04.2009

Zázračné velikonoční svátky nám přinesly nejkrásnější dar:
Rezatobílý Sněhuláček, ztracený před šesti měsíci, se objevil.

O jeho ztrátě jsme se dozvěděli až s půlročním zpožděním, přesto jsme nerezignovali a dali se do boje. Na naše letáky, které jsme, sice až půl roku po jeho ztrátě, rozvěsili po velké části Prahy, se ozvala paní, která se Sněhuláčka na podzim ujala.
Našla ho blízko míst, kde se údajně ztratil. Nešťastný kocourek několik dní bezradně pobíhal kolem domu, kde rok bydlel, lidé ho hladili a chovali – ona se ptala po okolí, ale vše marné,  prostě - „NIKOHO NEBYL“…a „NIKDO HO TEHDY NEHLEDAL“. Ujala se ho tedy a ač nevěřila, že by ho ještě někdo mohl po půlroce hledat, na naše zoufalé prosby zavolala.
Okamžitě jsem se s ní spojila, požádala jsem ji o další informace a o fotky. Stále jsem tomu štěstí nevěřila!
Ale když jsem měla fotky z nejnovějšího Sněhuláčkova domova před sebou, když jsem je porovnala se svými fotkami malého kotěte, když jsem porovnala každou rezatou skvrnku v jeho bílém kožíšku, jeho štětičky na ouškách a nádherné rezaté oči, viděla jsem, že je to opravdu MŮJ MILOVANÝ SNĚHULÁČEK.

Jak jsem mohla nejdříve, rozjela jsem se do Prahy nejen proto, abych nálezkyni a zachránkyni vyplatila slíbenou odměnu, ale hlavně proto, abych si Sněhuláčka, který se nyní jmenuje JAMAL, pochovala, abych se s ním pomazlila, abych ho přivítala.
Nevím, zda mě chlapeček poznal. Asi ne, viděli jsme se naposled, když byl ještě kotětem. Ale byl milý, přítulný, stejně mazlivý, jako byl před půldruhým rokem, kdy ode mne odjížděl a kdy jsem věřila, že jsem mu vybrala šťastný domov.
Bohužel však vše, v co jsem věřila, nebyla pravda, bohužel i vše, co jsem se dozvěděla od bývalé majitelky, která mi zvedla telefon až když jsem vytrvale volala z jiných čísel, byla lež. Možná, že Sněhuláček skutečně vyskočil z nízkého balkonu, bohužel ho však již nikdo nepustil zpět domů. S bývalou majitelkou jsme se i sešli a prosili o další informace, které by mohly pomoci při hledání, už jsme ani nevyčítali, že nedala vědět hned, kdy Sněhuláček snad vyskočil, protože tehdy bychom ho zřejmě našli okamžitě…ale stále lhala, měnila své výpovědi, mluvila o něm jen jako o kocourovi od popelnic…já jsem brečela a ona se smála.
Stále nemohu pochopit, že se něco takového stalo, stále nemohu pochopit, že jsem se tak ve vysokoškolsky vzdělané paní mohla zmýlit! Vždyť jsem tak opatrná! I její čistokrevná kočička se mi zdála být zárukou k tomu, že nejen že bude mít Sněhuláček kamarádku, ale že i o něj bude dobře postaráno.
Bohužel vše byla jen faleš, neupřímnost, sobectví, lhostejnost a zloba.

ALE KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ.
Jsem šťastna, že je Sněhuláček – Jamal v pohodě, že má hezký domov, kde ho mají opravdu rádi a kde má i kamaráda, malé štěně.

DĚKUJI VŠEM, kteří při mně stáli a kteří mi obětavě pomáhali Sněhuláčka hledat. Kteří rozesílali prosby o jeho nalezení do útulků po celé republice, kteří obesílali a oblepovali všechny veteriny v Praze,  vylepovali letáky nebo se chystali pořádat i noční výpravy do míst, kde se kocourek ztratil.
ANO, ZÁZRAKY SE DĚJÍ. Proto vzkazuji všem, kteří hledají svou ztracenou kočičku nebo pejska -  NEVZDÁVEJTE SE, bojujte, hledejte, doufejte…Vím, jak je to těžké, jak zoufalý a bezradný člověk je. Sama jsem to již párkrát také zažila, určitě si mnozí vzpomínají třeba na nešťastného Bobáska. Ale ať je Vám tento Sněhuláčkův příběh oporou a povzbuzením ve Vašem smutku a všem ztraceným zvířátkům držím pěsti a z celého srdce přeji, aby měla takové štěstí v neštěstí, jako můj malý Sněhuláček.

Hanka Smejkalová

Další fotky Sněhuláčka v novém domově a šťastného shledání
http://kocicinadeje.rajce.idnes.cz/Snehulacek_nyni_Jamal/