Tyto kočičky již mají své virtuální majitele. Nabídku kočiček vhodných k virtuální adopci najdete ZDE
Pro virtuální adopce pořád platí číslo účtu č. 1092850399/0800
Minožka je skoro devítiletý kocourek, který ve svých necelých dvou měsících přišel o jednu nožičku. Jeho slabá maminka v době březosti nebyla skoro živena, proto koťátkům nemohla dát to, co ke správnému vývoji potřebovala. To se odrazilo i na Minožkově stavbě kostí. Když seskočil z dětské stoličky, zlomil si nožičku…To by ještě nebylo tak strašné, jenže zlomenina se nehojila, kocourek měl velké bolesti – a když mu doktor po dlouhém léčení a odčerpávání hnisu ránu otevřel, aby nožičku sešrouboval, viděl, že kloub je zcela rozpadlý. Byla nutná amputace…Ani po operaci maličkému kocourkovi nikdo nedával naději a neustále byl adeptem na uspání, nedala jsem ho, léčili jsme a bojovali dál - a zcela proti všem předpovědím z Minožky vyrostl veliký tlustý kocourek. Nikdo teď nevěří, že je to to kdysi tak maličké, slaboučké a neduživé koťátko…
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Krásná bílá kočička Bělinka 
se nedaleko našeho domu objevila na jaře loňského roku. Nevím, odkud se tady vzala, nikdy dřív jsem ji nepotkala. Byla neuvěřitelně hubená a neuvěřitelně plachá…Později jsem zjistila, že je i hluchá, jak často bílé kočičky bývají. Začala jsem jí u keře nechávat misku s krmením a později se Bělinka odvážila i k nám na zahradu. V létě jsem se od sousedů dozvěděla, že jakási bílá kočka u nich v seníku (my tady nic takového nemáme) porodila čtyři koťata. Hned jsem věděla, že to byla "naše" Bělinka. Ač kočička byla i nadále nepřizpůsobivá a nesmírně bojácná, přece jen hlad byl silnější a ona k nám začala pravidelně chodit opatrně na jídlo, nakonec se odvážila i do chodby..., ale většinou papala ve sklepě, kam se jde přímo ze zahrady...Než sousedé odjeli na dovolenou, ještě mi řekli, že kočička koťata přestěhovala k nim kamsi do garáže…A tak jsem denně lezla přes plot, abych ji nakrmila a později i koťata....
. Jako maminka plachá není, ale příliš přítulná také ne. Bělinka je však stále nepřizpůsobivá a velmi bojácná. Bohužel mne k sobě nenechá ani přiblížit se, natož aby se nechala ošetřit, třeba oči, které by nutně ošetřit potřebovala... Určitě má i další neduhy, jenže její léčení není možné, nenechá se chytit...… Když vejdu do pokoje, vidím jen bílý blesk, jak se vrhá do nějakého úkrytu. Ale alespoň je v bezpečí, v teple a má kvalitní krmení. Může si i chodit do voliéry. Bělinku jsem navrhla k virtuální adopci a doufám, že přece jen někdy se mi podaří se k ní přiblížit a pomoci ji ještě víc, než jen pouze teplým domovem a kvalitním krmivem.----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Droboučká bělostná
kočička Radunka se k nám dostala jako čerstvá maminka čtyř nádherných koťátek. Jejímu „příchodu“ k nám však předcházel smutný příběh. Když Radunka zjistila, že se brzy stane maminkou, uchýlila se na půdu stodoly jednoho venkovského domu. Tam porodila čtyři koťata a doufala, že se jí v těchto místech podaří přečkat i se svými čerstvě narozenými dětmi ty první nejhorší chvíle. Když se však o ní dozvěděli majitelé domu, okamžitě jim kočička začala překážet a rozhodli se ji i s koťaty utratit. Naštěstí se o tom dozvěděli další lidé, kteří poradili, aby se majitelé obrátili na Kočičí naději. A tak se celá rodinka - drobná krásná skoro celá bílá máma a 4 ještě slepá koťata - ocitla u mě. S těmi lidmi se nedalo mluvit, protože – buď si je vezmu nebo si půjdou všichni zaplavat…A protože jsem věděla, že už se tak v minulosti stalo, celou kočičí rodinku jsem přijala.
Dva měsíce jsem koťátka vypiplávala, máma měla velmi málo mléka, takže jsem je musela i krmit, navíc koťátka, právě tak jako jejich máma, byla slabá - a když jsem si myslela, že máme vyhráno a chystali jsme se na první vakcinaci, všichni čtyři sourozenci i maminka onemocněli a 14 dní jsem bojovala o jejich životy.
Nepřítel byl však velmi silný a zákeřný – a u tak malých koťátek nepřemožitelný. Postupně jsem vykopala tři maličké hrobečky a rozsvítila tři smutné svíčky. Ze čtyř veselých a nádherných sourozenců zbyla jen jedna droboučká kočička a její smutná, vystrašená a plachá maminka Radunka.
Radunka byla velmi plachá od začátku, doufala jsem, že se to časem změní, bohužel se tak nestalo. O tom, co vše se jí v minulosti dělo, se můžeme jen domýšlet. Jistě však její bojácnou povahu má na vině předchozí těžký život, neustálé odhánění od lidských příbytků, vraždění jejích dětí i postupné umírání posledních koťátek. A v neposlední řadě i její a můj boj s hroznou nemocí, kdy Radunka musela denně dostávat infuze a několik injekcí. V takovéto situaci se opravdu špatně ochočuje.
A tak mi začalo být pozvolna jasné, že se Radunka zařadí do skupiny asi dvaceti „plašanů“, kteří v našem domě žijí. Na krásné Radunce mi pochopitelně velmi záleží a chci, aby i při své plachosti žila příjemný a plnohodnotný život.
Po tom, co její jediná zbylá dceruška Ethelka odešla do nového domova, kde si vede moc dobře, se mi podařilo Radunku přemístit do jiného pokoje k několika velmi hodným kočičkám, kde má absolutní klid a pohodu. Přes den je ukrytá v jedné z mnoha boudiček u škrabadel nebo za nábytkem, v noci již opatrně vylézá. Velkým pokrokem je, že již vychází i do přilehlé voliéry a pak se vrací zpět do pokoje.
Radunku zatím umístit nelze. V současné době jsem vděčná i za malý pokrok, kdy začíná v noci pozvolna vylézat. Jakmile bych však do pokoje vkročila, okamžitě obrovskou rychlostí vletí do nejbližšího úkrytu. Vím, že tady pomůže jen trpělivost, láska a klid. Znám to, protože, jak jsem již psala, takových „plašánků“ tu mám již přes dvacet a některým trvalo roky, než vydrželi sedět nebo ležet na místě i po příchodu „svého“ člověka. Nejstarší z nich se narodil v roce 2000 a dosud si neumím představit, že by bylo potřeba ho vzít do náruče nebo ho dostat do přepravky a odnést ho na veterinu.
Získat nějakou Radunčinu fotku bylo skoro nemožné, ale přece jen se podařilo. Právě tak je skoro nemožné Radunku léčit, bohužel často trpí na záněty v očích - nebo nechat naočkovat či odčervit. Ale zvládnout to vždy nějak musím...takovémuto snažení říkám "kondiční běh kolem obýváku". Krásnou Radunku proto nabízím k virtuální adopci a pokud se její chování radikálně nezmění, prožije svůj život u nás v obýváku. Za každou sebemenší pomoc budu velmi vděčná.
Plachou Radunku si virtuálně adoptovaly dámy Lída a Hanka Řebíčkovy, maminka s dcerou
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sisík - Dlouhosrstý okatý kocourek Sisík se u nás narodil kočičce Ebince 3. 3. 2008. Ebinka byla odchycena v Jánských Lázních, kde se bezprizorně a nešťastně jako vysoce březí kočička potulovala. Byla vděčna za každé pohlazení a po příchodu do bytu bylo hned vidět, že je to kočička vyhozená, neboť se okamžitě zabydlela. Slečna, která se během svého pobytu v lázních o ni starala, ji pak dovezla ke mně a během týdně Ebinka porodila. Porod byl těžký, pouze Sisík se narodil jako jediné koťátko „normálně“,ostatní koťátka již byla porozena císařem.V pěti týdnech Sisík, jeho sourozenci i maminka onemocněli a 14 dní jsem bojovala o jejich život. Sisík nad zákeřnou nemocí zvítězil a tím i získal doživotní imunitu. Nyní je z něj SICE nádherný kocourek s dlouhou černo-mourato-bílou srstí a neuvěřitelně obrovskýma očima, které hned každého upoutají, AVŠAK zákeřná nemoc si u něj vyžádala daň ještě větší, než u ŽOLINKY. Je HANDICAPOVANÝ.Právě tak, jako sestřička Žolinka, je v prvé řadě VELMI KŘEHKÝ. Rovněž je velmi náchylný na choroby, léčení ATB je u něj ještě častější. Ale kromě těchto stejných příznaků mu zaostává vývoj zadních nožiček, má plovoucí zadeček, občas těžko udrží rovnováhu, má motorické i neurologické problémy, nemocí byl zasažen i malý mozeček... Ale přes všechny tyto problémy je úžasný, absolutně čistotný, samozřejmě odčervený a očkovaný. Je velmi veselý, společenský, nebojácný a přítulný. Miluje hry se svou černou sestřičkou Žolinkou.Vzhledem k Sisíkovu častému onemocnění a k nákladům na léčení, které jsou dost vysoké a především k jeho handicapu jsme se rozhodli Sisíčka neumísťovat, zůstane v prostředí, které zná a které miluje a kde i my a náš veterinář jeho potřeby i trápení perfektně známe. Ale hlavně víme, jak se o něj postarat. Navíc nevíme, zda a jakým způsobem bude onemocnění a jeho handicap postupovat a jak se bude vyvíjet.
Sisíka virtuálně adoptovali MUDr. J. Koscielniková a MUDr. P. Koscielnik
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Černohnědá líbezná kočička Žolinka narodila kočičce Ebince 3. 3. 2008. Ebinka byla odchycena v Jánských Lázních, kde se bezprizorně a nešťastně jako vysoce březí kočička potulovala. Byla vděčna za každé pohlazení a po příchodu do bytu bylo hned vidět, že je to kočička vyhozená, neboť se okamžitě zabydlela. Slečna, která se během svého pobytu v lázních o ni starala, ji pak dovezla ke mně a během týdně Ebinka porodila.Porod byl těžký, pouze jedno koťátko se narodilo „normálně“,ostatní koťátka, mezi nimi i Žolinka, již byla porozena císařem.V pěti týdnech Žolinka, její sourozenci i maminka onemocněli a 14 dní jsem bojovala o jejich život. Žolinka byla velmi statečná a nad zákeřnou nemocí zvítězila - a tím i získala doživotní imunitu. Nyní je z ní SICE nádherná kočička s černohnědou srstí, ALE JINAK VELMI KŘEHKÁ, ZÁKEŘNÁ CHOROBA SE NA NÍ PODEPSALA. Po nadějných snech, kdy se nám zdála absolutně zdravá, již nyní vidíme, že skutečnost je jiná. Je velmi náchylná na choroby, zdá se, že stačí, aby kolem Žolinky "přeletěla moucha" a Žolinka je hned malátnější, začne kýchat, smrkat, teče jí z očí, je na ATB. Jinak je to však absolutně čistotná kočička, umí používat kočičí záchod, je samozřejmě odčervená a očkovaná. Je velmi veselá, společenská, nebojácná a přítulná. Miluje hry se svým dlouhosrstým bratříčkem Sisíkem, v podstatě se od sebe nehnou. Úžasně si už umí hrát s hračkami a velmi rychle šplhat po vysokém škrabadle. Avšak vzhledem k jejímu častému onemocnění a k nákladům na léčení, které jsou dost vysoké a časté, jsme se rozhodli ji neumísťovat, zůstane v prostředí, které zná a které miluje a kde i my a náš veterinář její potřeby perfektně známe a víme, jak se o ni postarat.
Žolinku virtuálně adoptovali MUDr. J. Koscielniková a MUDr. P. Koscielnik
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Portos 
je krásný mohutný červenobílý asi tříletý kocour. Portos je posledním z garsonkových kočiček. Garsonkové kočičky pocházely ze Svitav, kde v jedné místnosti žilo 13 nevykastrovaných koček, v tom i dvě kočičky s koťátky. Kočičky neměly k dispozici ani záchod a zápach linoucí se z garsonky donutil nájemce ostatních bytů ke stížnostem, tudíž městský úřad byl nucen přistoupit k zabavení zvířat. Vzhledem k tomu, že v garsonce žili 3 nevykastrovaní kocouři, tak "mezikočičí" vztahy tam byly hodně vyhrocené. Portos po příchodu se bál naprosto všeho - lidí i ostatních koček. Teď po půlroce soužití zaznamenáváme jakýsi malý pokrok. Portos už nežije za skříněmi, ale pod šplhadlem, stolkem, za křeslem – když má dobrý den, tak dokonce leží v košíku na okně. Na těchto „nebezpečných“ místech, ale leží jenom tak dlouho, dokud se nějaký člověk v místnosti nepohne . Pak následuje úprk minimálně za sedačku :)). Pro Portoska hledám adoptivní rodiče, kterým bohužel ani nemůžu zaručit, že v případě návštěvy Portose uvidí.
Už je to skoro rok co je Portosek u nás - máme další pokrok v tom, že se občas ke mne přijde pomazlit. I když po pomazlení na mne kouká stylem, že mne nezná a znát ani nechce 
. Občas se mnou v noci spí, šťouchá do mne a chce se mazlit, ale když nastane ráno, tak se zase tváří, že jsem něco velmi nebezpečného. Před ostatními členy naší rodiny pořád ještě prchá do bezpečí za pohovku a návštěvy obvykle nemají ani šanci ho spatřit.
Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla, že se Portoska ani v budoucnu nebudu snažit umisťovat. Myslím, že jeho psychická rovnováha je příliš křehká na to, abych ho vystavila tomuto nejistému pokusu.
Portosek už má svoji adoptivní maminku paní EH
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednoho dne 
u nás zazvonil telefon, a neznámý mužský hlas mi sděloval, že na jednom hradeckém staveništi blízko cesty leží kočička a kojí tři čerstvě narozená koťátka. A že neví, co by si měl s tímto zjištěním počít. Ale protože bylo třeba jednat velmi rychle, venku byla zima a staveniště bylo blízko hospody, kde se opilci bavili tím, že po kočičkách házeli lahvemi, pán sehnal přepravku, kočičku i s koťaty naložil a přivezl k nám. A tak se k nám dostala máma Bonička a její tři malinké, ještě slepé děti – Cácorka, Cipísek a Cílinka. Z počátku se zdálo být vše v pořádku, ale po několika dnech bylo jasné, že Bonička začíná být nemocná…S ní bohužel onemocněla i všechna její koťátka a i přes okamžité zareagování, boj veterinářů i můj nejprve zemřela maličká Cácorka a ještě ten den i její bratříček Cipísek. Bylo to strašné, k neunesení, ale bylo třeba bojovat dál o mámu a její poslední kotě. Bonička se z těžké nemoci díky každodenním injekcím a infuzím zcela uzdravila, ale Cílinka byla nemocná dál. Modlila jsem se ať té nešťastné kočičce zůstane alespoň jedno kotě…a Cílinka zůstala. Jenže, protože onemocněla tak malinká, následky panleukopenie byly těžké. A čím byla Cílinka větší, tím byly následky zřejmější. Nejen, že jí „ujížděl“ zadeček, zjistili jsme, že malá kočička skoro nevidí a hlavně, že má poruchu CNS, neudrží rovnováhu a stále padá. My jsme tyto hrůzy viděli, ale Cílinka o nich, pochopitelně, nevěděla a jakmile jí bylo lépe, užívala si znovu nabytého života. Cílinka i přes své velké postižení je kočička velmi vitální, až hyperaktivní, statečná a veselá. Její neuspořádaný a neurovnaný pohyb je často až směšný, když se snaží vyskočit, doběhnout, dostat se první k jídlu. Je mi jí moc líto, ale vím, že ona, i přes svůj handicap, je šťastná, protože si ho neuvědomuje. Ač nezvládne zdaleka vše tak, jako ostatní kočičky, žije tady svůj spokojený život, který je plnohodnotný. V žádném případě Cílinka netrpí, jen je prostě zcela jiná, než ostatní kočičky, je jiná, než by byla, kdyby se nesetkala s vražednou panleukopenií.
Cílinka není a nikdy nebude k umístění. Tady to již zná, vše má ohmatané a označené, má tu svou mámu Boničku a má tu nás. Oběma jsem slíbila, když byly tak nemocné, že si je nechám – tehdy jsem však netušila, že se Cílinka nikdy neuzdraví a že umístit ji opravdu nebude možné. Cílinka musí stále brát léky, nyní se k tomu ještě přidaly léky na žaludek, protože bez nich chuděrka zvrací, občas i krev. Často musíme provádět různá vyšetření, více či méně náročná jak pro Cílinku, tak hlavně finančně pro mne. Ač Cílinku i její mámu miluji a jsem ochotna pro ně udělat cokoliv, přesto bych byla moc ráda, kdyby alespoň Cílinka našla nějakého adoptivního rodiče, který by mi s Cílinčiným náročným zaopatřením finančně pomohl. Nevím, jak dlouho bude Cílinka žít, doktoři říkají, že je zázrak, že vůbec ještě žije…ale na to myslet nechci. Přeji si, aby byla Cílinka i nadále šťastná, jako je nyní a ze všech sil jí v tom budu vždy pomáhat.
Cílinku virtuálně adoptovala slečna Tereza Chlebovská.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Třináctiletou kočičí
dámu Mínu jsem si přivezla ze vzdáleného města před několika měsíci. Přes své známé jsem se dozvěděla o prosbě na internetu…Bývalá panička krásné Míny hledala pro svou kočičku, kterou měla u sebe 12 let, nový domov… A důvod? Alergie dítěte.
Bylo mi kočičky moc líto, proto jsem se paní, ač mám doma potřebných kočiček víc než dost, ozvala. Dlouho jsme spolu komunikovaly, paní nejprve byla ráda, slíbila, že Minku co nejdříve přiveze… ale pak nastaly problémy. Nejprve jí nejelo auto – a vlakem je to k nám moc daleko. Potom, když jsem nabídla, že se s ní sejdu na poloviční cestě, zase foukal moc silný vítr…a tak se pořád vyptávala, zda neznám nějaký bližší „útulek“, kam by Mína mohla jít… Když jsem si představila dvanáctiletou kočičku, která byla stále doma sama, byla v bytě a jak jsem si myslela, opečovávána, jak jde do nějakého městského útulku, kde bude zavřená v kleci a pro své stáří s malou nadějí na umístění, bylo mi opravdu dost všelijak… A tak jsme se s kamarádkou, která kvůli tomu přijela až z Prahy, rozhodly, že pro Mínu sjedeme samy, ač jedna cesta bude trvat nejméně dvě a půl hodiny.
Paní byla ráda, že se vše vyřešilo, ale oznámila nám, že ona doma nebude, že nám Mínu předá sousedka.
A tak tomu i bylo a vystresovanou a ustrašenou Mínu jsem si přivezla domů do Hradce. Měla připravený samostatný pokoj, v té době to ještě bylo u nás možné - a tam jsem Minku ubytovala.
Dokonce jsem měla pro Minku zájemce - starší manželský pár, kterému se na fotkách bílá dlouhosrstá kočička moc líbila.
Nešťastná vyděšená kočička se v novém domově okamžitě schovala za sedačku, kde nějakou dobu žila. Vystlala jsem jí tedy její úkryt dekami, dala jí tam záchůdek a dostávala tam i jídlo. Jídla ani záchodu si nevšímala, zato však velmi sledovala, abych se k ní nepřiblížila… To potom okamžitě začala útočit, kousat, škrábat… Takže přinášet Mince jídlo, když začala papat, bylo zpočátku jen pro statečné. Ale co bylo horší, Minka absolutně ignorovala záchod.
Měla jsem už u sebe různě nečistotné kočičky, ale takovéto kočičí čuňátko jsem ještě nezažila. Mína své potřeby dělala pod sebe, pak v tom seděla – a uklidit její skrýš bylo opravdu obtížné.
Po čase mne Minka začala brát na vědomí, přestávala na mne útočit, také jsem zjistila, co jí nejvíce chutná…dokonce jsem ji mohla naložit do přepravky a odnést na veterinu na očkování, protože vakcinovaná ani odčervovaná samozřejmě nebyla. To už jsem si o paničce, která mi vyprávěla o opečovávané kočičce, myslela své.
Nakonec jsme se přes známé dozvěděli pravdu. Paní se narodilo dítě, kočička již nebyla žádoucí, začala být odstrkována - a reakce staré kočičky, která si změnu v chování nemohla nijak vysvětlit? Začala být nečistotná. A tak musela z domu…
Bohužel nečistotnost Míně u nás zůstala. Sice se přestěhovala z pod sedačky na skříň, kde se zabydlela – a odtud téměř neschází. Když jsem viděla, že s ní nic nesvedu, snažila jsme se jí její bydlení na skříni nějakým způsobem vylepšit. Mína nyní bydlí na komplexu tří skříní, které jsou pokryté igelity a dekami, má tam boudičku, krabice, ve kterých ráda leží, polštářek, záchod, který ale téměř nepotřebuje, misky s vodou, granulemi i jídlem. U skříní jsou přistaveny schůdky, abych mohla několikrát denně za Mínou vylézt, pomazlit se s ní, „poducat“ se hlavami, dodat jídlo a vyměnit deky za čisté.
Mína už u nás zůstane. Umístit ji není pro její nečistotnost samozřejmě možné, ale ani si neumím dost dobře představit, že bych ji opět měla vystavit takovému šílenému stresu, v jakém už jednou byla, kdybych ji dávala někomu dalšímu.
Mám Mínu moc ráda a ona má ráda mne. Bydlí na skříni v dětském pokoji v prvním patře, kde jsou neustále otevřené dveře, ale Mína jich nevyužívá. Když však přijdu z práce domů, ona mne slyší a hned z té své skříně v prvním patře začne pokřikovat a naklánět se dolů – a tím mne vyhlížet.
Minka je už dost stará. Musí mít specielní šetřící stravu i vzhledem ke svým potížím s ledvinami. Musí se jí pravidelně kontrolovat krev, případně měnit léčba. Pokud by chtěl někdo starou, ale nádhernou Minku, virtuálně adoptovat, byla bych moc ráda a vděčná. Vždyť takových neumístitelných chudáků u mne žije přes čtyřicet. Jsem však ráda, že svůj život dožijí, právě tak jako Minka, v bezpečí a lásce a že nemusejí mít strach z toho, že je opět někdo zradí.
Kočičku Mínu si virtuálně adoptovaly pí O.Vlachová a pí P.Volkmannová
Jednooká Zinuška
Jednoho 
dne jsem ve své poště objevila mail od neznámého muže, který mne prosil o pomoc. U chaty, kde se s rodinou rekreoval, náhle někdo vyhodil dospělou kočičku. Když sledoval, jak se kočička pomalu a nejistě pohybuje, bylo jasné, že něco není v pořádku. Kočička přišla až k chatě a prosebně se dívala na odpočívající lidi. Ti si ji prohlíželi a všimli si, že kočička hledí jen jedním okem. Litovali ji, nakrmili a začali shánět kontakt na někoho, kdo by byl schopen pomoci. A našli Kočičí naději a mne…
Když jsem si tento příběh přečetla, neváhala jsem ani chvilku a okamžitě jsem odepsala, aby kočičku co nejdříve přivezli.
Přesto několik dní trvalo, než nálezci kočičku ke mně dopravili, kočička se zatím pohybovala kolem dotyčné chaty a já jsem měla velký strach, aby se jí něco nestalo. V této době byla již jasná i další skutečnost – že kočička je asi hluchá.
A tak se Zinuška ocitla u mě. Jakmile přijela, vzala jsem ji do náruče a ona se ke mně oddaně tiskla, jak kdyby mi děkovala a zároveň prosila, abych jí pomohla. Ale jak bych nepomohla takovému nešťastnému tvorečkovi! Bylo vidět, že již opravdu hodně zkusila! Jedno oko měla zhnisané zánětem, druhé potažené bílou blánou. Navíc kašlala, kýchala, i z nosu jí vytékal hnis. Hned druhý den jsem s ní běžela na veterinu, doufala jsem, že operace pomůže a kočička bude opět vidět. Ale veterinář mi sdělil, že jedno oko je zcela slepé - zřejmě po prasklém neléčeném nádoru a že se s ním již nedá nic dělat. Ale slíbil, že se na to ještě podívá při kastraci, až bude Zina v narkóze. Navíc mi potvrdil mé obavy, že je Zina zcela hluchá a aby toho nebylo málo, že zřejmě ztratila i čich.
A tak nastal obvyklý kolotoč, který se u nás děje při záchraně a boji o příchozí nešťastné zvířátko. Nejprve se Zinuška musela vyléčit natolik, aby zvládla kastraci a další případnou operaci oka. To vše se nám po čase podařilo a Zinuška se natrvalo usídlila u nás. Je to již starší kočička, jednooká, hluchá, necítící, s několika dalšími zdravotními neduhy, takže se musí pravidelně kontrolovat krev a často podávat léky.
Zinuška většinu dne prospí na polštáři na radiátoru nebo ve svém novém košíku s kožešinkou a je hodná a milá, pokud s ní nijak nemanipuluji. Jakmile jí však chci dávat léky, stane se z ní malá černá saň. Proto musíme často chodit na veterinu, doma zvládnutelná není, na veterine stěží… Ale jinak je vděčná, od začátku mi vyznává lásku, tulí se ke mně a mazlí. Když přijdu do pokoje, ve kterém bydlí, pokud nespí - to pak neslyší nic - hned ke mně přiběhne a domáhá se pochování a pomazlení. Jediná její nectnost je, že nemá ráda kočky, je k nim nevrlá, velmi nedůtklivá a packou je pohlavkuje. A nemít u nás rád kočky je dost velká nevýhoda. Ale to není moc často, protože díky svým handicapům neslyší, skoro nevidí ani necítí, takže se uzavírá do svého, nyní už bezpečného světa a spokojeně spinká. Když přijdu krmit, musím ji vzbudit tím, že ji pohladím. Okamžitě zvedne hlavičku a je připravena se mazlit. Nejšťastnější je, když v „jejím“ pokoji přespávám, to si ihned zabere místečko vedle mé hlavy na polštáři, otočí se ke mně, tlapičkami mi osahává tvář, jak kdyby mě hladila a celou noc v této poloze vydrží. Avšak stejné něžnosti očekává i z mé strany – a vyžaduje je po celou noc… Takže u ní opravdu nemohu přespávat každý den, neboť ve všední den musím po třetí hodině ráno vstávat a před odchodem do školy se věnovat kočičímu osazenstvu.
Původně jsem si myslela, že Zinušku vyléčím a pak jí najdu nový, láskyplný domov, tak, jak se děje s většinou kočiček, které ke mně přijdou. Nyní však vidím, že starou Zinušku pro její postižení a celkovou křehkost umístit nebude možné. Navíc jsem si jista, že kdybych ji teď dala někam jinam a k někomu jinému, velmi těžko by se s touto „zradou“ smiřovala, navíc bych zničila její znovunabytou víru v lidi, kteří i hladí a neubližují.. Proto jsem se rozhodla Zinušku nabídnout pouze do virtuální adopce.
Zinu adoptovali manželé Martina a Jarda Roubíčkovi a paní Valentová.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Silvínek
Byla
mrazivá silvestrovská noc 2007. Obloha zářila slavnostním ohňostrojem, z příbytků lidí se ozývaly přípitky, byla slyšet přání, sliby i předsevzetí, vesměs panovala radostná a veselá nálada.
Ale právě v této silvestrovské noci uprostřed jednoho tmavého lesa se krčilo malé, sotva dvouměsíční kotě, vyděšené, promrzlé, hladové a velmi, velmi nemocné. Asi se již nikdy nedozvíme, jak se tam mohlo takové koťátko dostat, daleko od lidských příbytků...můžeme se jen domnívat - a lidé z těch domněnek nevycházejí nejlépe.....
http://www.kocicinadeje.cz/clanky/pribehy-a-clanky/silvinek-aneb-velke-vitezstvi-malickeho-bojovnika
Náš neuvěřitelně statečný kocourek, který si svůj život vybojoval, již má také svého sponzora.
Silvínka se svým manželem adoptovala JUDr. Eva Pelikánová
Madlenka
Rezatobílá
Madlenka přišla do hradeckého depozita ve velmi špatném zdravotním stavu, s nevyléčeným zápalem plic a vysoce březí. Byla odchycena přímo z ulice z míst, kde žila se svou roční dcerou Julinkou, která byla také březí a s několika dorůstajícími koťaty ve velmi nebezpečném a frekventovaném prostředí mezi paneláky pod auty a nad garážemi. Navíc je tam lidé nesnášeli a ubližovali jim. Největší problém byl však v tom, že oběma kočičkám, již jako březím, byla v dobré víře krmičkou podána antikoncepce, což je pro vývoj plodů a porod velmi nebezpečné. Věděla jsem, že mne i obě kočičky čekají velmi "horké" chvíle, proto jsme s veterinárními doktory byli v neustálé "pohotovosti". Všem však bylo jasné, že po Andrucuru kočičky samy nemohou porodit, že jedinou nadějí na záchranu jejich života je císařský řez. Pomocí ultrazvuku jsme se pokoušeli zjistit, jak asi jsou koťátka velká, ale vše bylo velmi složité, navíc krmička, absolutně neznalá problému, s naším snažením nesouhlasila a neustále nám "házela klacky pod nohy" a tvrdila, že kočičky mají samy právo si rozhodnout, jak a kde porodí. Ale o tom, že si samy nemohly rozhodnout to, že prášky, které ohrozí jejich životy, brát nebudou, už nemluvila.
Dne 8. 9. porodila císařským řezem nešťastná Madlenka 5 koťátek. Koťata však byla již velmi přenošená, narodila se s poškozenými předními nohami a měla otevřené oči, jejich zdravotní stav byl špatný. Kočičí máma je ani nepřijala. Ač jsme o koťátka velmi bojovali, krmili, masírovali, léčili, všechna během dvou dnů bohužel zemřela. Ani zdravotní stav Madlenky nebyl dobrý, bylo jasné, že kdyby nepodstoupila císařský řez, ani ona by dále nežila. Její děloha byla plná nádorů, navíc by u ní nastoupila jistě sepse.
Julinka, Madlenčina dcera, porodila císařským řezem o týden později, i jí se narodilo 5 koťátek. Jedno z nich, maličký chlapeček, zemřelo krátce po porodu, další, opět chlapeček, zemřel po několika dnech, ve chvíli, kdy se již naučil pít od náhradní mámy. Tři holčičky přežily, jedna však má pouze jedno očičko...
Julinka byla v relativně dobrém zdravotním stavu a když se zcela zotavila, našla nový domov v milující rodině.
Madlenka se ze svých útrap již nikdy zcela nevzpamatovala. Neustále, již rok, se léčí. Má problémy s dýcháním, trápily ji chlamydie, trpěla bakterií Bordetellou, léčení bylo náročné, zdlouhavé a s neuspokojivými výsledky.
Nyní jsme zjistili, že se jí dělají vředy v pusince, které ji velmi bolí... Nešťastná kočička tedy bez ustání musí brát nějaké léky, musí dostávat injekce.
Ač je Madlenka statečná kočička a s nemocemi bojuje, léky polykat nechce, brání se a pere a s aplikací injekcí je to stejné.
Ale ani já se nevzdám a dokud to bude možné, budu bojovat i za Madlenku a ze všech sil jí pomáhat, aby její život byl hezký, plnohodnotný a co nejdelší, aby si ještě hodně dlouho mohla užívat sluníčka, na kterém se tak ráda vyhřívá.
Kočička Madlenka má stejné sponzory jako statečný Silvínek.
Madlenku si adoptovala JUDr.Eva Pelikánová se svým manželem.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Venoušek 
Mazlivý, černý kocourek Venoušek k nám přišel ve velmi špatném stavu. Měl jen jedno očičko, přední tlapičky samý strup a bez drápků, jako by se odněkud drápal, záda měl popálená, skoro bez chlupů a k tomu všemu ještě velký průjem. V laboratoři zjistili, že ho trápí Cryptosporidium parvum. Začali jsme s léčením. Venoušek dobrovolně polykal léky, bez problémů jedl dietní konzervy i granulky a průjem konečně ustal. Našla se i rodina, která by Venouška ráda přijala. Měl by tam kočičí kamarády, hračky i lásku, ale zjistili jsme, že je pozitivní na FeLV. Proto už zůstane u nás. Přes všechny útrapy a nemoci vyrostl z Venouška krásný, veliký kocourek. Je hodný, mazlivý a hlavně spokojený.
Venouška virtuálně adoptovala rodina slečny Míši Vildové
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Gitulka je stará a slepá kočička. Do našeho depozita se dostala na poslední chvíli, skoro mrtvá... Její příběh je velmi zvláštní. Jednoho dne večer na naši veterinu zavolal pán z blízké obce, že mu na zahradě pod keřem umírá kočka a že není jeho. Paní doktorka mu řekla, aby ji tedy naložil do krabice a přivezl, načež pán velmi zprudka odpověděl, že to ani náhodou, že na tu kočku nesáhne, že se jí štítí. Policie přijet nechtěla, tak paní doktorka dala kontakt na mne, že snad si nějak poradím. Když jsem s pánem mluvila, on mi vylíčil, že ta kočka tam leží asi již několik dní, ale teď že začala naříkat a že ji tam nechce. Také jsem řekla, ať ji přiveze, odpověď byla stejná, že na ni ani nesáhne, fuj... Takže jediná pomoc byla - to jsem pánovi sdělila "dosti přísně" - aby sedl do auta, přijel pro mne, odvezl mne k sobě, že kočičku seberu. A pak že pojedeme na veterinu. Ptal se, jak ji povezu, aby hlavně nebyla volně v jeho autě, tak jsem ho ubezpečila, že bude ve vydezinfikované přepravce zabalená v dece... Pán na to přistoupil a přijel pro mne. Naštěstí. Kočička pod keřem stále byla, nejprve jsem myslela, že je mrtvá, ale když jsem ji zvedla, pohnula se. Žádné zranění jsem na ní neviděla, jen to, že jí jedno oko zcela chybí a na druhé je slepá, má na něm velký vřed...Hned jsem volala na veterinu, že kočičku vezu, s paní doktorkou jsem byla domluvená, že na nás počká nebo v noci přijde... Kočičku jsem hned nechala vyšetřit, odběry krve, sono... měla zápal plic, silnou kočičí rýmu, byla podchlazená, dehydrovaná...ale žila. Dostala léky, infuze do žíly a ubytovala jsem ji na klinice. Po ATB, zahřívání, infuzích kočička zázračně ožila, druhý den se již najedla a odpoledne jsem si ji přinesla domů. Gitulka se opravdu snaží, mističku s jídlem jí dávám k pusince, protože ani necítí, ale papá, dnes již zkusmo přešla přes pokoj. Mám z ní velkou radost a říkám si, že se stal další zázrak. Nevím, jaká je její prognóza, ale vím, že se již bude mít jen dobře, nadále ji budu léčit a věnovat se jí. Protože je však již velmi stará a navíc slepá, myslím, že přemísťovat ji ještě někdy někam jinam by pro ni byl jen veliký stres. Proto jsem se rozhodla, že ji nabídnu ji pouze k VIRTUÁLNÍ ADOPCI. A tak hledáme virtuální páníčky, kteří by Gitulce její další život usnadnili a zpříjemnili. Gitulku si virtuálně adpotovali Nikol Čablová a Ove Mard z Irska, slečna Barbora Stiborová a paní Hana Leimannová
Princezna je překrásná, stříbřitě modrá čistokrevná barma, dle opotřebování zoubků asi čtyřletá. Její příběh je hrůzný. Její majitelé ji přinesli na veterinu s tím, že se jim vyčůrala do postele - a trvali na utracení. Doktor mi zavolal a prosil mne, zda bych se jí neujala. Jak jsem mohla, hned jsem na veterinu běžela a kočičku jsem nechala důkladně vyšetřit, protože jsem věděla, že její nenadálé nečistotné chování musí mít nějakou příčinu. A mělo - kočička byla nemocná, měla struvity, měla jistě bolesti, bylo jasné, že se musí léčit a dodržovat přísnou dietu. Lidé, kterým kočička patřila, ji vyšetřit dát nechtěli, protože do ní přece nebudou strkat peníze... Ani neprozradili její jméno. Při důkladném vyšetření se ukázalo, že kočička měla i podlitiny, asi byla za svou „nečistotnost“ náležitě potrestána…A tak se Princezna ocitla u nás. Musela být v izolaci, neboť měla přísnou dietu a brala ATB. Z počátku náš vzájemný vztah byl dost hrůzný, kočička byla vystresovaná, velmi nešťastná, bála se každého pohybu ruky, hned se chystala bránit a útočila na mne. Ale naštěstí léčení probíhalo zdárně, také dieta Princezně chutnala a kočička si na mne pomalu zvykala, její chování se upravovalo a začala mne přijímat bez útočení. Myslím, že nyní už věří, že lidé jsou i hodní a ruka pouze hladí. V současné době je Princezna již vykastrovaná, naočkovaná a stává se z ní velký miláček, takový, jak to má toto plemeno ve vínku. Je však jasné. Že člověk si musí její lásku zasloužit a získat Princezninu přízeň opravdu nebylo jednoduché. Mně to trvalo dva měsíce. Ale bylo to za velmi pohnutých okolností, kočička byla týraná, nemocná, já jsem ji léčila, pak dala kastrovat, pak očkovat… Princeznička mne má ráda a já mám ráda ji. Domov u nás však pro ni není ten nejvhodnější, protože kočička nemá ráda kočky ani psy, nechce žít v jedné místnosti s ostatními, raději zůstává na své „izolaci“, kde má klid. Chodím za ní, mazlím se s ní, chovám ji, ale to nemůže stačit. Nádherná barmička Princezna byla umístěna, bohužel toto umístění mi přineslo jen stres, strach a pocit zoufalství a beznaděje. Slečna, která si Princeznu adoptovala, ač jsem ji prosila o nějakou zprávu, odmítala komunikovat, nebrala telefon, neodpovídala na maily ani na sms, dokonce ani nevrátila drahou přepravku, kterou jsem Princezně půjčila na cestu, aby se jí pohodlně cestovalo... Proto jsem se se dvěma kamarádkami za Princeznou vypravila sama, ač cesta byla velmi dlouhá. Neměla jsem v úmyslu Princeznu vézt zpět, jen jsem chtěla vidět, že je v pořádku. Ale slečna před námi nejprve přibouchla dveře, pak nám kočičku sice mezi dveřmi ukázala, ale velmi hlasitě a velmi nevybíravými slovy mi sdělila, že jsem paranoidní, že psát nebude, protože neví, co by psala, telefony že zvedat nebude, protože to je drahé...atd. A ať si ji teda odvezu "ke svým osmdesáti nemocným kočkám"... Tak jsem si ji odvezla... Celou cestu mi Princezna seděla na klíně, koukala se mi do obličeje a hned první noc se mnou spinkala. Krátce po příjezdu jsem zjistila, že Princeznu zase začaly trápit močové cesty, a tak se musela léčit. Kočička je však velmi uvědomělý pacient, krásně papá dietu a neprotestuje, proto je již z dravá. A tak milované barmičce opět začínám hledat nový domov, kde by byla POUZE JEDINOU KOČIČKOU, byla v bezpečí a měla trpělivé a láskyplné páníčky, kteří by se nenechali eventuelními počátečními neúspěchy odradit. Velice mi na kočičce záleží, protože vím, že má za sebou obrovské hrůzy a týrání a že dlouho trvalo, než se z ní stala tak líbezná kočička, jaká je teď. Hlavně si přeji, aby líbezná plyšulka se již měla jen a jen dobře a byla šťastná a noví páníčkové s ní. Aby si noví páníčkové získali její lásku a oddanost, která je pak bezbřehá. Krásnou barmičku Princeznu si po dobu hledání nového domova virtuálně adoptovala paní dr.Zuzana Vaněčková. Více o kočičce si můžete přečíst v článku: „CO TO BYLO ZA RÁNU?“ „ALE NIC, TÁTO, JEN NĚJAKÁ KOČKA, JEĎ PROSÍM TĚ, SPĚCHÁME“ Toničku virtuálně adoptovala paní Hana Tvrdíková
Gitulka
po velmi složité operaci po havárii. Neznámí nálezci ji našli sraženou u silnice a dopravili ji na horoměřickou veterinu k uspání, aby se netrápila. Veterináři se ale rozhodli operovat - kočička měla naněkolikrát přeraženou pánev, polámanou nožičku a ocásek. Při třech operacích byla dána do kupy, vykastrována a amputoval se jí ocásek. Celý čas strávila na veterině. Nyní je u nás na rehabilitaci, používá i operovanou nožičku, ale při chůzi trošku "plave". Jinak je to krásné a zvídavé zvířátko a my držíme palečky, aby se co nejdříve hezky vzpamatovala a zakulatila. Pro své trampoty je nyní určena k virtuální adopci. Po uzdravení bude hledat stálý domov. Kočičku je možné si zamluvit.
Virtuálně adoptovat můžete i kteroukoli z našich kočiček nebo koťat čekajících na umístění. Ve chvíli, kdy se kočička umístí, Vás budeme informovat a Vy se rozhodnete, zda chcete podporovat jinou kočičku. Výše příspěvku je dobrovolná, velkou pomocí je každá stokoruna. Nemusíte se bát, že Vás virtuálně adoptovaná kočička bude stát několik tisíc měsíčně, výši příspěvku si určíte sami, podle Vašich možností.